3. Neplánovaná

Tak a máme červen. Sakra už. Ne, že by to byl špatný měsíc. Naopak. Ale... ale... ale... zase jsem na pokraji hysterie. Já mám zítra přijímačky na tu vysokou školu. Víte, jak já jsem nervózní a ve stresu? Jak jsem rozčílená. A na pokraji panické ataky. Ani kakao nefunguje. Člověk by do toho kopnul. Takové napětí. Víte, jaká by teď vznikla drsná báseň?

Ségra mi říkala, že si mám představit, že je to jen takový nezávazný testíček. Ale člověk z toho vyšel. Už jsem dlouho nepsala žádný testíček. A už vůbec ne tak daleko od domova. Vlastně jsem celou dobu byla úplně v klidu, až dneska to na mě dolehlo. Jestli se mi bude chtít při tom testu na velkou, jako při maturitě, tak se z toho poseru. Hele, už se pokouším o vtip. Tak to zase tak zlé nebude.

Myslím že udělám deset dřepů. Ano, v půl dvanáctý v noci.

Tak, hotovo. Je to o dvacet procent lepší. Škoda, že neumím kliky. Až se vrátím domů, tak se je začnu učit. A svědí mě koleno. Ten komár... Ten komár. Myslím, že raději zkusím tu báseň. Už můžu souvisle psát.

Vyvržená noha z tlamy nepřítele,

který před svou kaplí pokleká.

Posílá všechny šmahem do prdele

a čeká na smrt, co ho tak leká.

Vlasy si škube, zuby trhá.

Teď chrčí v koutě a krev plive.

Jen plamen svíčky stíny vrhá

a klame sebe, rukou mávne.

Zrádnou propast dějin pomalinku otvírá

a dlouhou cestou vydává se do hlubin,

když někdo cizí teď na něj lstivě zírá

a na okraji dějin, roste blín.

Ta zlatá záře vidět je už z dálky

přes hřebeny hor musí až k ní.

Přes chaosy časů, přes úskalí války

trmácí se světem a hudba zní.

Už mě to nebaví. Víte co? Pustíme si radši Brontosaury a Nightwish, než nepřítel vyvrhne ještě něco horšího, než nohu. Sice to pořád ještě není ono, ale už nemám potřebu pobíhat šíleně po místnosti. Vlastně ty sloky mají lehce zlepšující se tendenci. Jinak, opět se nesnažte tomu rozumět. Je to jenom vejšplecht aktuálního napětí. Hele, 0:00. Něco si přejte.