Tak nějak přemýšlím, jestli ty básně mám ještě zveřejňovat. Vždycky je to taková smršť čehosi, co ve vás ani nemůže vzbuzovat povznášející pocity. Trochu mám z toho pocit viny. Ale je to nutné. Vejšplechty podvědomí člověk v sobě nesmí držet. Ty se musí napsat a pak znovu a znovu číst, dokud člověk nepochopí v čem je to doopravdy vlastně zacyklen a nepřijde na to, jak z toho všeho ven. Zároveň to slouží jako taková mapa, kde se na nevědomé úrovni nacházím. Ať tak či tak, za to, jak na vás moje básně zapůsobí, odpovědnost nenesu. Ani to vlastně číst nemusíte.
Pod křídly havranů
Křídla havranů roznáší smrt,
když pod svým křížem poklekáš.
Vrátíš se, když o životě rozjímáš
a černé mraky předvídají prd.
Znám já jeden zámek známý,
kde duchové létaj tiše.
Nečekej a zůstaň s námi.
Nechoď tam, kde tma je spíše.
Střídáš dny a noci, zíváš.
Trmácíš se krutým světem.
Celé bytí zrušíš šmahem,
když na hoře svaté zpíváš.
Zíráš do plamenů smrti
a klátíš se ve větru žití.
Chrchláš krev a zuby lámeš.
Černé mraky. Zuříš strašně.
Vlasy trhá všední žití.
Těžké břímě vlků lítých.
Vrazi kráčí po pěšině,
čekáš na ně ale marně.
Zradu vidíš, jenom zradu
a ten černý sedí vzadu.
Kráčí taky po pěšině.
Čekáš na něj ale marně.
Vlasy trháš sobě, druhým.
A to klidně i svým drahým.
Slinty té doby posloucháš.
A na ty slinty nadáváš.
Smutná ale i vtipná báseň alespoň mi tam přišlo vtipné to prd píšeš podobně jako já
OdpovědětVymazat[1]: Vždyť jsem ti už kdysi dávno říkala, že mi tvoje básně něčím připomínají ty mé.
OdpovědětVymazatPěkná báseň. Zřejmě jsi měla chvilku smutku.
OdpovědětVymazatI to do života patří