Mezi zelení

Minulou neděli jsem si řekla, že poslední dobou střídám jen dvě procházkové trasy a tak jsem se rozhodla, že navštívím místo, kde jsem byla naposled, když jsem fotila sérii fotek "Cesta smrti i nového života". Bylo to v dobu, kdy vrchol vší zeleně byly sněženky. První fotka je focena přibližně na tom samém místě jako minule ta druhá. Ale ne úplně na tom samém.

Jo, teď mě napadl kolosální nápad téměř alchymistického charakteru. Vyberu si místo, které každý týden vyfotím. Asi si myslíte, co je to za blbost. Ale jen si to představte. Tu nádheru. Budete mít přes padesát fotek a vy budete moci hodnotit, jak se právě to zmíněné místo v průběhu roku mění. Zároveň je to i zkouškou charakteru. A pokud to fakt vydržíte nějakou delší dobu dělat, změní vás to.

Neděle je už zabraná, tak si vyberu třeba středu. Ne, to musím chodit do krámu. Úterý? Ne, to je taky blbé. Začnu 1.ledna? Jo, to je úterý. Ne, bude to den, kdy rozhodnu, jaké to místo bude. Nesmí být moc daleko. Ideálně něco, co by člověk mohl fotit z okna. Nanejvýš něco na zahrádce či na návsi. A musí to být přesně ten samý úhel. Mám už první tipy, ale asi nechám rozhodnout synchronicitu. Zkrátka, až mě to definitivně napadne, tak to uskutečním. Ale už mě napadl čas. 14:59. To je krásný.

Tak den byly skutečně neobvyklé světelné podmínky.

A toto je mateřídouška. Myslím, že pokud chci v zimě pít čaj s vůní prosluněné stráně, měla bych začít sbírat. Do čeho se vlastně sbírají bylinky? Do košíku? Do toho na brambory určitě ne. Já na to chci žlutou plátěnou taštičku s červenými květy a na tom trvám. Ale na to přenášení je to asi ve výsledku jedno.

A chrpy a vlčí mák. Mě se kombinace těchto rostlin moc líbí.

Taky mám moc ráda tuto kytku. Nevím, co to je, ale to je jedno.

Toto jsem původně fotila proto, abych vám ukázala velmi zajímavé mraky, jenže mi nedošlo, že ta kukuřice, co je o hlavu vyšší, než já, bude lehce zaclánět. Ale on je to tak skvělý odstín zelené...

Jen si to představte. Přes půl kilometru kukuřičných polí z každé strany. A místy byla možná dva metry vysoká.

A zlatý hřeb dne. Kdo by to byl řekl, že ty kravičky se dají vyfotit tak snadno. Stoupnu si k tomu jejich elektrickému ohradníku a ony hned všechny přiběhnou. Mě a je v podstatě dělil tenký drátek. Byla jsem trošku nervózní, ale je fakt, že komunikace s cizími lidmi mi působí větší stres. No, zkrátka ty holky rády pózují a co bych to byla za člověka, abych je neproslavila. A ty oči. Já chci domů taky jednu. A rovnou dvě, protože jedna by byla smutná. Ale to aby člověk zvýšil produkci sena. A o hodně. V zimě by to jinak nemělo co žrát.