Výlet do Českých Budějovic

Ve středu jsme mamka a já jely se ségrou do Českých Budějovic. Ona tam totiž potřebovala vrátit knihy do knihovny a před měsícem bylo pozdě. :-) V půl sedmé jsme vstaly, zušlechtily jsme se a šly na autobus, co nás měl odvést do Strakonic. Tam jsme nastoupily na vlak, který se po chvíli rozjel. Jaká je to krása, když na sebe navazují spoje. A cestou jsme se ani jednou nepohádaly. To je fajn. Jen mi trochu vadilo, že to byl ten nový vlak. Sice se do něj moc dobře nastupuje, ale furt kecá, jako blbec. Neustále mele cosi jako: "Příští stanice Sudoměř u Písku. Zastávka na znamení. Pro výstup stiskněte tlačítko signalizace." Strašně to ruší při čtení, meditaci a při poslechu MP3 přehrávače. Zlatý starý vlak. Ten sice nepříjemně píská při brzdění, ale jinak docela mlčí.

Když jsme dojely, podchodem jsme vyšly před budovou nádraží. Ségra nás vedla cestou ke knihovně. Některá ta místa jsem i poznávala. Hlavně tu ulici s těmi stromy a tu co vedla okolo jakési školní jídelny. Minule tam bylo cítit nějaké strašně voňavé jídlo. Tentokrát ne, ale to nevadí.

A byly jsme u knihovny. Jediné, co mě na tom místě zaujalo, byl jakýsi nepředvídatelný balvan.

Tohle je přesně ono. Škoda, že jsem s sebou neměla foťák ani mobil. Zapomenu všechno. Ale aspoň jsem objevila nový orientační bod. :-)

Měli jí ale otvírat až za hodinu. Tak jsme šly na náměstí. Poseděly před nějakou kavárnou, potom jsme navštívily antikvariát a ještě pár obchodů.

A já litovala, proč jsem si zase brala ty puchýřotvorné sandály, jako minule. Vždyť už jsem měla zkušenosti s tím, že to bude průser. Ať tak, či tak. Opakovaná chyba přestává být chybou. Něco takového už je prostě volba. Přece se nebudu pařit v teniskách.

Po čase jsme se vrátily zpátky ke knihovně. Ségra odevzdala knihy a půjčila si nové a ještě těžší.

Potom jsme se šly do Levných knih a já si tam koupila knížku o Fenk Šuej. Navštívily jsme i indickou restauraci. Přinesli nám takové zajímavé jídlo s plackou. Hodně mi to připomínalo takovou tu čalamádu z cukety, rajčat a papriky, co si dáváme doma na topinky. To dělá ta barva. To dělá to kari.

Náramně jsme se při tom bavily. Parafrázovaly jsme takové ty cizince z těch videí, jak poprvé ochutnávají české jídlo. Tomu Indovi, ať už to bylo vepřo, knedlo, zelo nebo rajská, pořád říkal, že mu to připomínalo indické jídlo. Ten jeden Američan si vždycky mezi dva knedlíky dal maso s omáčkou, mezi dva knedlíky, které připlácl k sobě. Ta jedna ženská snědla smažený sýr a tvrdila, že je to určitě dietní... Na stream.cz je toho plno.

Pobavily jsme se, pochutnaly jsme si. Zapily to CocaColou, kterou už jsem snad dva roky neměla.

Vedle nás seděli nějací lidé s asi dvouletým dítětem, kterému strašně moc ty jejich placky chutnaly.

Potom jsme šly a zase na vlak do Strakonic. Cestou zpátky jsem si četla knížku, co jsem si koupila.

Ve Strakonicích jsme byly ještě na poště a v Prioru a potom jsme jely autobusem až domů.