Blahodárný déšť

Tohle jsem psala do druhého kola soutěže u Psycho Vampire. Myslíte si, že mám na výhru?

Zuzana seděla v křesle svého podkrovního bytu a dívala se z otevřeného okna na blahodárný déšť. Konečně je alespoň na chvíli chladněji. Když je ve stínu třicet tři stupňů, na slunci je padesát. To znamená, že když slunce celý den praží do střechy, tak uvnitř je třicet. A to ještě za předpokladu, že jsou všechna okna zatažená žaluziemi a závěsy. Jinak by to bylo více. To až večer se mohou otevřít. Ale to sem zase vlétne hromada komárů.

Zuzana věřila, že tohle místo se jednoho horkého dne stane jejím hrobem. Ale dnes teda ne. Ach, ten spásný, voňavý a vše zchlazující déšť. Konečně vzduch. Konečně světlo ve věčně zabedněných místnostech. Konečně průvan. Nádhera. Vždyť už to byla hrůza. Musela si pouštět Mrazíka a Snowboarďáky pořád do kola, protože tam byl sníh. A také chodit spát s mokrým hadrem na hlavě.

Zato teď se může rozhlédnout po kraji. Ten výhled je k nezaplacení. Všechno je takové živější. Viděla mokré střechy ostatních domů i úhledné, znovuoživené zahrádky. Jak ty rostliny pěkně pookřály. I ten keř temně rudých růží, který se Zuzaně tak líbil. Chodila okolo každý den do práce a vždycky si říkala, že by bylo dobré si vzít kapesní nůž a jednu růži uříznou a doma ji dát do vázy. Ale ještě k tomu nedošlo. Asi je to dobře. Ať tedy krásný červený květ žije dál a rozdává všem kolemjdoucím štěstí a radost.

Zahlédla i potůček, který se klikatě vinul do údolí, jako had. Po letech sucha vyschnul jeho pramen. Nicméně úzké koryto po něm zůstalo dál. Teď do něj z okolí ztékala přebytečná voda, která se do proschlé země nestačila vsáknout. Zuzana se v něm jako malá vždycky koupala. Teď už to nejde. Teče tam už jenom bahno a to ještě jenom občas. Ale stále vzpomíná, jak vybírala malé hlaďounké oblázky a nosila je domů. Jak tam nosila kameny ze zahrádky a doufala, že se tam taky tak vyhladí. Ale nevyhladily. A teď už ani nevyhladí. Teď je třeba vyjít vstříc novým zítřkům.