Po větru

Konečně přidávám fotky z další nedělní procházky. Tentokrát jsem to nějak odflákla. Mám jenom dvě. Vlastně je to i tím, že jsem po cestě zapomínala fotit. A vlastně nebylo co. Nerostlo tam nic nového. Ani nebyl žádný speciální mrak. Slunce jsem už taky vyfotila snad stokrát. Takže nic. Ale hlavně jsem se snažila natočit nějaké video, Drezírovala jsem ten foťák tak dlouho, až se vybila baterka a stejně jsem nic nenatočila. Asi nejsem dost silná na to, abych psychicky unesla pohled sama na sebe a poslech svého hlasu. Takže nic.

A vůbec jsem už zažila příjemnější procházky. Chtěla jsem si vzít vestu. Mamka mě přesvědčila, že si jí brát nemám, že je tam teplo. Byla mi zima a kus procházky jsem byla docela rozčílená. Foukal takový ledový vítr. Dokonce jsem už byla ochotná se otočit a vrátit se domů. Pak ale vysvitlo slunce a bylo mi zase strašné horko. A když zalezlo, ten vítr byl strašný. A tak jsem vždycky na rozcestí zkoumala, ze které strany fouká nejméně a tudy jsem šla. A člověk se s tím nezvyklým počasím docela sžil a bylo to fajn. Tak do teď bylo na procházkách přes třicet stupňů. Náhodou je sedmnáct a je to zase špatně. Já už preventivně říkám přírodě: "Hele, vůbec si mě nevšímej. Dělej si co chceš. Ať je jak chce. I kdybys mi chtěla stokrát vyhovět, já spokojená stejně nebudu. Ty víš stejně nejlíp, co máš dělat..."

A teď pár slov k fotkám. Já nevím jak u vás, ale u nás snad už pět neděl pořádně nepršelo. Letos je přímo báječné sucho. Ba přímo úžasné. Usychá i řepka. To byl vždycky můj sen. Problém je, že usychá u všechno ostatní.

Zelená je snad jen ta louka vzadu. Obvykle je velmi podmáčená. V době, kdy je vše totálně vysušené, je ona zelená. V takových dobách je však všechno mokro pryč, a jde po ní normálně chodit. A i stromy se ještě drží.