Kachny...

Minulou neděli to bylo vůbec divné. Šla jsem tudy, kudy už mnohokrát a rozhlížela se kolem sebe. A pojednou už nebylo co fotit. Vše už přece bylo vyfoceno několikrát. A tak jsem ze zoufalství zachytila jenom kachny. A to ještě nějaké rozmázlé. Přiznám se, jsem trochu frustrovaná. Potřebuju sníh. Ale opravdu hodně moc sněhu, abych měla nějakou změnu. A třeba jen nebyly dobré konstelace pro děláni fotek.

A ten blog taky nějak flákám. Tak aspoň v krátkosti zmíním, co se u mě děje. Vánoční dárky jsem nakoupila už na konci září. To abych se o adventu mohla jen flákat a meditovat. A tak se flákám. A občas i medituju. Už jsem to dovedla do takové dokonalosti, že umím vyprázdnit mysl i v zubařském křesle. Sice to není takové, jako když člověk leží v posteli a je v bezpečí, ale i tak je to praktické. A taky jsem se rozhodla praktikovat vědomou prokrastinaci. Ve volném čase úmyslně nedělám vůbec nic. Jen se občas věnuju tvorbě nějakého cukroví.

Uvědomila jsem si, že potřebuju novou vizi. Nějakou, kterou bych mohla radostně uskutečnit. A vize nepřichází. A nebo jí nechci vidět. Napadlo mě jen, že bych mohla chodit po svých oblíbených místech, a už je nefotit, ale prostě jim zazpívat. A proč ne? Přírodě je třeba zpívat, když už nic jiného. Ale to dělám i tak. A taky bych měla navštívit jeden strom. U toho už jsem léta nebyla. Naposled snad na začátku roku 2012. Ale možná už na konci 2011. Roste docela daleko. Snad za sedmero poli a dvěma podmáčenými loukami. Je to velmi starý a veliký strom. Musím přece zjistit, jestli ještě žije, a nebo ho už pokáceli. Takovou dobu jsem ho neviděla. Jestli někde bude vize, tak tam.