Víte, jaký mám už delší dobu pocit? Je v českém blogovém světě, jsem sama. Tím myslím, jediná svého druhu. Já jsem to pociťovala v reálném světě už od raného dětství, ale že mě to dostihne už i tady, o tom by se ani nezdálo.
Jako by v tomto vesmíru už nežil žádný nenapravitelný snílek se zálibou v metalu, v etnické hudbě, ve slovanství, ve filosofování, v přírodě, v umění, v duchovním rozvoji, v konspiračních teoriích, v psaní, v jídle a v pozorování a analyzování všeho, co se kde mihne. A ideálně všechno dohromady?
Já už jsem unavená. Moc unavená z toho, jak se musím setkávat s lidmi, se kterými si nemám co říct. Kteří řeší jen kde byli a kam se chtějí podívat, úklid, druhé lidi a příbuzenstvo, počasí, nákupy, slevy, seriály v televizi, drby a jiné úplně obyčejné a nudné věci. A kdyby to jen řešili sami v sobě a pak to zpracovali do nějakého díla, jako třeba já. Oni o tom mluví. A co hůř se mnou.
Ne, nechci jim to vyčítat. Už ne. Vždyť jsou vlastně fajn. Ve většině případů to jsou docela hodní lidé. Vlídní, citliví a plni entuziasmu. Jen se s nimi strašlivě míjím. A já už se nechci jen míjet se svým okolím. Já chci s někým sdílet svojí realitu. S někým, kdo by byl ve všech zájmech, ctnostech i nedokonalostech podobný mě. Je to zapeklitá situace. Tuze zapeklitá.
Možná mám příliš introvertní zájmy a okolo se pohybuje mnoho extrovertů.
Nedávno jsem si dělala test, ve kterém mi vyšlo, že jsem 89% introvert. Myslím, že tak moc to nebude. Sama sebe bych tipla na 70%. Ale i kdyby to bylo těch 89, tak pořád mám 11% extrovertní část, která se taky občas potřebuje provětrat. Asi potřebuju nějaké spřízněné duše, s kterými bych se jednou za čtyři dny mohla sejít a nějakou oduševnělou věc dlouze prodebatovat. A pak bych mohla klidně dál rozjímat v samotě, abych se pak zase mohla svěřit se svými dojmy, které jsem při tom rozjímání získala. A místo toho každý den potkávám lidi, kteří mi nerozumí, vyrušují mě z mlčenlivého bloudění myšlenkami, přičemž se veškeré dojmy roztříští a se kterými se míjím.
Nepotřebuju moc lidskou společnost. Ale úplně sama být taky nechci. Už jste se někdy cítili osamocení uprostřed davu? Tohle je něco, s čím si jen těžko umím poradit. A možná mám jenom špatný přístup. A možná by to chtělo třeba jen navštívit nová místa s novými lidmi. Těžko říct. A třeba tam bude někdo, kdo bude vnímat a cítit slunce, vítr a déšť, jako já.
Ani nevíš, jak ti rozumím! Já jsem byla odjakživa samotář, ale přece jenom ta společnost někdy neuškodí. Zrovna dneska jsem přemýšlela nad tím, že nemám v okolí nikoho, koho by zajímala literatura jako mě. Znám lidi, co čtou, ale ne moc beletrii. A neboj, já se zajímám o slovanství a konspirační teorie taky :) A snílek jsem hoodně velký. Když jsem vyrůstala a poznávala, že tenhle svět nemá kouzla, jako v pohádkách, kterými mě krmili, že svět dokáže být pěkně hnusný, začal se ze mě stávat cynik, co v nic nevěřil. Teď jsem se sice takovému postoji odnaučila (život je takový jaký si ho uděláme, a když vidíme všechno černě, svět se pro nás černým stane), ale pořád si říkám "Co jsem sakra udělala, že musím žít tady, když si tu připadám, že sem nepatřím?!" Připadá mi, že jsem nikdy nikam nepatřila, možná že ani nechci někam patřit, nevím sama.
OdpovědětVymazatNěkdy mi vadí, že nemám moc kamarádů, ale ještě víc mi vadí plané kvokání - šaty, jídlo, vztahy, šminky, bla bla - jak to umí některé holky (i kluci, ale mám víc zkušeností s holčičím kolektivem). Takže se někdy držím radši stranou, než je poslouchat. Jako tebe, nebaví mě blábolit o blbostech, ale nevím, kde se dají najít lidi, se kterýma bych si rozuměla.Jsem ráda, že v tom ale nejsem sama :) A určitě je nás takových víc, ale protože jsme introverti, držíme se stranou a moc o nás není slyšet.
[1]: Jsem přesvědčená, že hodně introvertů se shlukuje na internetu. Protože tam se člověk může realizovat a rozvést své myšlenky, aniž by byl překřičen okolním světem.
OdpovědětVymazatTaky mám pocit, že nepatřím do tohoto světa. Takový pocit má ale hodně lidí.
Možná je právě jejich úkol, aby si i ve světě, který jim tak docela nepřirostl k srdci, našli místo, kde by se cítili dobře. Kdo ví?
Takových jedinců bude... ;) Ale někdy to trvá dlouho, než na ně člověk narazí.P.S.: Jdu sem z Klubu Snílků, v administraci se konečně objevila tvoje přihláška z července (fakt "miluju" tyhle blog.cz bugy), tak pokud máš ještě zájem se přihlásit, dej vědět :) Myslím, že zrovna u nás bys mohla najít pár lidí podobného ražení.
OdpovědětVymazatAsi máte pravdu, že sa introverti stretávajú na internete. Keď čítam komentáre, tiež våčšina ľudí o sebe hovorí, že sú introverti.Proste my uzavretejší ľudia radšej píšeme anonymne v pohodlí domova s horúcim čajíkom na stolíku (aspoň ja ).
OdpovědětVymazatV tomhle si troufám říct, že ti dost rozumím. Jak už tu píšou nade mnou - na internetu se (mně) podobných lidí pár najde, ale i tak si poslední léta připadám jako exot, protože davy jdou stejně úplně jinam.
OdpovědětVymazat