Zábava posledních dnů

Dobrý den, milý čtenáři.

Už je to zase velice dlouho, co jsem sem naposled napsala nějaký psaný článek. Celou dobu jsem přidávala samé fotky a ty kecy k nim se nepočítají. Ale procházky mám ráda. A obzvlášť nedělní procházky, které jsou pro mě takový předěl mezi jedním a druhým týdnem. A fotit mě taky moc bavilo. Ukázat vám všechna ta zákoutí a panoramata, ty variace mraků na obloze, květiny, stromy a houby, co potkávám při cestě. To jsem vám všechno chtěla předat. Jenže jste dostali jenom obraz. Jen malinký zlomek. Ale energie z obrazů už není taková, jako když jste přímo na tom místě a dýcháte ten vzduch, cítíte žár slunce, poryvy větru, kameny pod nohama a když vám déšť smáčí vlasy. Pocit, který máte, když stojíte na vrcholu kopce a vidíte vesnice a města či jen cáry mlhy desítky kilometrů daleko je nepřenosný. Nebo to, když jste pod kopcem, a vy vidíte a víte, že je prostě nádherný, ať už je porostlý mateřídouškou či jen zapadaný sněhem. Jak se krásně klene nad krajinou. Já to můžu vyfotit. A už jsem to i udělala, ale tu energii, která člověka obklopí, když tam vyjde, je nepopsatelná a nezobrazitelná.

Já můžu dokonce chodit po všech cizích vesnicích, fotit jednotlivé ulice, ba i jednotlivé domy a stejně z toho nepoznáte, že každá z nich má více či méně jiné vyzařování, než moje vlastní. Že se v každé vsi rozkládá taková zahuštěná neprostupná vrstva, ve které se cítí každý citlivý cizinec jako vetřelec, a když se vrátí, do té své, je v pohodě. To protože je na ní zvyklý. Je sžitý s biopolem své vsi, do kterého se může nořit.

Ve městech je to asi trochu jiné. Například na náměstích projde denně hromada lidí. A náměstí je všech a člověka si tam nikdo nevšímá. Je tam hromada obchodů, chodníky a takové svižné proudění. Tam se nemá co zhustit nebo střetnout. Na procházky je to vlastně dosela fajn, pokud jsou chodníky prostupné. Ale také se tam člověk hůře dostává do svého vlastního klidu. Záleží, čemu dáváte přednost. Jestli pohybu anebo noření do hlubin.

A pak jsou paneláky. Občas totiž chodíme navštěvovat tetu v panelovém domě, a když jdu po těch schodech, připadám si tam taky jako vetřelec. V bytě už potom ne, tam je to docela přátelské.

Trochu mi to připomíná našeho psa. Ten taky na všechny kolemjdoucí obejdy, co se mihnou v blízkosti našeho plotu, zuřivě štěká, ale jakmile někoho pustíme dovnitř, on je ten největší čtyřnohý kamarád. Chce se mazlit a drbat za ušima.

Ale tím jsem už hodně odbočila. Zkrátka jsem tím chtěla říct, že už mě ani fotit nebaví. Minulou neděli už jsem s sebou na nedělní procházku ani foťák nebrala. A vůbec to není tím, že bych to vzdala. Spíš už po tom roce není co fotit. Po půlroční pauze třeba bude. Kdo ví?

Teď se třeba zase vrhnu na kreslení hudby. Nebo na vytváření nových designů na blog? Vlastně mám už nějakou dobu rozpracovaný jeden fialový. Fialová barva je nejlepší.

I když teď se spíš asi budu věnovat tajům Feng Šuej. Mám na to dvě nové knížky. Zatím začnu s přerovnáváním svého stolu. Protože jakmile zharmonizuji svůj stůl, lépe se dostane do harmonie můj pokoj. Jakmile bude v harmonii pokoj, dostane se do harmonie celý dům. Jakmile bude v harmonii celý dům, zharmonizuje se celá vesnice. Jakmile bude v harmonii vesnice, bude v harmonii celý okres. A když bude v harmonii celý okres, i celý jihočeský kraj na tom bude mnohem lépe. A když se zlepší stav kraje, Do harmonie se dostane celá Česká republika. A když bude ČR v harmonii, bude v harmonii i celá Evropa. A když bude v harmonii Evropa, dostane se do harmonie celý svět. Ukliďte si v psacím stole a zachráníte svět.

Ne, těch mých sylogismů si nevšímejte. Ale na tomhle principu to fakt pracuje. Všechno souvisí se vším a všechno ovlivňuje vše. Ale jenom do určité míry, protože těch vlivů jsou tu miliardy.

Víte, jak jsem začala já? Nejdůležitější ze všeho je najít střed objektu. Vzala jsem metr, změřila jsem si délku a šířku plochy stolu. Zopakovala jsem si výpočet obsahu obdélníku.

Další postup vám popíši v lehkých číslech. Představte si obdélník. Např. 2x8 cm. To je 16 cm². A když z té 16 uděláte druhou odmocninu. Máte číslo 4. A 4x4=16.

Takže máte obdélník o 16 cm² a čtverec o 16 cm².

Pak jsem si zopakovala i geometrii. Narýsovala jsem si obdélník. 1 cm ve skutečnosti je jeden mm na papíře. To aby se mi to tam vešlo. A tam, kde se protnuly úhlopříčky je střed. Přes něj jsem pak nakreslila čtverec tak, aby se jejich středy překrývaly. Samozřejmě jinou barvou, protože rýsuju jako prase a jinak bych se v tom nevyznala.

Čtverec jsem pak rozdělila na devět menších stejných čtverečků. Délku strany čtverce můžete vydělit třemi. Tím zjistíte jednu třetinu a pak to pomocí pravítka s ryskou už snadno narýsujete.

Tam, kde vám obdélník přesahuje přes čtverec, tam se prodlouží čáry.

Potom vypočítáte obsah čtverečků a hlavně obsahy vzniklých obdélníčků v obdélníku.

A pak přijde na řadu to těžké. Vypočítat, o kolik procent je obdélníček menší či větší, než čtvereček, abychom zjistili, která zóna je posílena a která oslabena.

Takže obsah čtverečku je 100% a obsah obdélníčku x%. Pomocí trojčlenky potom k tomu, kolik % ze čtverečku je ten obdélníček. A víte, jak dlouho mi trvalo, než jsem pochopila, že jedno od druhého potom musím odečíst, aby mi to podle obrázku dávalo smysl? Abych vůbec zjistila ten rozdíl? Proto se asi taky výsledek u odečítání nazývá rozdíl. To je geniální.

Vlastně si myslím, že tohle martýrium bylo zbytečné. To, co je oslabené a co posílené přece poznám podle toho, co se mi v životě děje, ne? Imaginární čtverec bych si přes svůj stůl taky uměla představit, stejně tak i ty sektory. I ta procenta jsou zbytečná. Ale víte, že tohle byla po dlouhé době činnost, u které jsem byla fakt myslí přítomná?

Asi shodím všechen bordel za stůl, najdu Bělouna a budu se věnovat počtům. Já jsem objevila vášeň pro matematiku. To se mi za celou dobu školní docházky nestalo. Ale asi si nejdříve koupím novou židli. Židle s urvaným opěradlem v sektoru pro kariéru, která je ještě k tomu všemu v oslabená, není moc dobré. A vůbec je kvůli tomu celá místnost v disharmonii. Nejenom můj stůl. Jakou bych asi měla zvolit barvu? Chtěla bych hlavně nějakou pohodlnou, abych se o ni mohla opřít.

A ještě něco. Protože nevím, jak dobře nebo špatně jsem to vysvětlila svoje matematické výlevy, přikládám obrázek.

Aspoň vidíte, jak jsem si s tím vyhrála. Těch modrých čísel si tam nevšímejte. To je číslování z knížky. Nějaký důvod, proč jsou tam takhle rozmístěna, být musí. Připsala jsem je tam až dodatečně. Ale součet v řádcích,ve sloupcích i šikmo mají součet 15. Hmmm. Než budu číst dál, budu si muset znovu přečíst začátek. Ale asi se to toho netýká.