Ach jo, jeden den vypadá jako jaro, další dva jako podzim a potom to vypadá zase jarně. A to je nejspíš ten důvod, proč nemám vánoční náladu. Ta se u mě vždycky pojí se sněhem, i když jen málokdy je o Vánocích sníh. To jsou důvody, proč jsem schopná se vánočně naladit klidně i na konci října, když se po ránu objeví na konci října poprašek. Snadno se pak stane, že se zblázním, nakoupím během chvíle všechny dárky a natěším se na to, až je budu moct darovat. Jenže ten zmíněný poprašek sněhu roztaje za jeden den a dál se nic neděje. Sleduju počasí, které je letos vyloženě divné a truchlím.
Už dávno se nekochám tím, jak jsem letos všechno krásně zabalila. Ne. A skoro se ani netěším. Vlastně se cítím, jako by už bylo po Vánocích. A to navzdory tomu, že letos mi dali v práci dovolenou. Ano, byla jsem ráda. Už totiž hodně let po sobě jsem neměla na Vánoce volno. A jak je vidět, odvykla jsem tomu. Vlastně bych raději šla do práce. Je tam tolik práce a já marním čas doma. Docela mě to zjištění rozrušuje. Vždyť minulý rok jsem obrečela, že do práce musím. To je bordel.
Hele, já možná letos trpím jakýmsi druhem nudy. Nedostatkem činností. A asi byste mi rádi řekli: "Když se nudíš, tak aspoň uklízej." Jenže to právě nejde. Vůbec do ničeho se mi nechce a na nic vlastně nemám energii. A proto čekám, že mi vesmír sešle inspiraci...
(Asi o čtyři hodiny později)
A vesmír inspiraci skutečně krátce po napsání první části článku seslal. Ach. Vesmír je prostě boží. Já jsem totiž dostala spásný nápad. V hlavě se mi urodila myšlenka, že bych si mohla pustit tuto novou píseň od Aleše Brichty a Lucie Roubíčkové. Vždyť se mi u ní minule tak dobře žehlilo. Jednotvárná píseň k jednotvárné činnosti, zdálo by se.
Po poslechu jsem se ale cítila mnohem lépe. Dokonce jsem okno polepila papírovými sněhovými vločkami, co jsem si vystřihala loni. A pak jsem si pustila pohádku. Teď jsem tady zase. Tu píseň už poslouchám asi už hodinu a pořád jí ještě nejsem nabažená.
Bože, je tak... úžasná. Zarezonovala se mnou, už když jsem ji slyšela poprvé u toho žehlení. Už tenkrát mi proletělo hlavou, že nechci, aby někdy skončila. Ale až dneska chytila celou mou bytost do svých stříbřitých tónů. Sakra, já opravdu chci, aby mi hrála nepřetržitě. Vždyť ještě než přestane hrát, už se těším, až si jí pustím znovu. Chci, aby naplňovala mé dny i noci, aby mi kolovala v žilách.
Velice zajímavým způsobem ve mě probouzí to, co po celá léta tak trochu dusím v sobě. Touhu po svobodě. Touhu po rozletu a po objevování neznámého. Zase chci zažívat dobrodružství, jako za mlada... za mala... A klidně bych se tu na všechno vysrala a třeba i vyplula na moře a už se nikdy nevrátila. Nebo bych šla pěšky do Santiaga de Compostela a zabloudila už za Hozažďovicemi. Nebo ještě lepší. Jela bych vlakem po Transsibiřské magistrále z Moskvy až do Vladivostoku. Pak lodí do Japonska a zase zpátky tou samou trasou. Lákají mě dálky. Horké slunce, třeskuté mrazy, mlhy. Chtěla bych na Island, do Finska. A taky do Bretaně. Potřebuju vidět všechno. Úplně všechno. A pak bych se vrátila a tiše spočinula v lůně české přírody, kde je to všechno, co jsem hledala ve světě.
Jo, uvědomuji si, že mě brzdí strach opouštět rodnou ves a jaký mám strach navštěvovat neznámá místa. Vždyť mimo domov je tolik nebezpečí. Já se dokonce sama bojím jet i do Písku, i když vím, že je vlastně nedaleko a autobusem tam budu za necelou hodinku. Ani ne. Jsem člověk plný extrémů. Co může v životě čekat člověka, jako jsem já?
Vím, že mi řeknete, že mám opustit komfortní zónu. Že za ní je sice zóna strachu, ale ještě dál je zóna učení a zóna osobního růstu. A kvůli osobnímu růstu se přece rodíme do hmotného světa, ne? Jinak by nemělo cenu opouštět komfort země nenarozených a tiše tam vegetovat.
A taky si uvědomuji, že druhou část článku jsem psala pod vlivem nevědomí. A to takhle dlouho do noci. Tak nějak jsem věděla, že do zítra čekat nemůžu, protože by mě to přešlo. Prostě musím využít každé psací sliny, která na mě z hůry spadne. A protože právě cítím, že mi dochází elán, nejspíš se text chýlí ke konci. Takže vyčůrat tedy a spát.
Všechno má svůj čas, někdy to chce zabarikádovat se v komfortní zóně a v klidu odpočívat. Dneska je to hrozně snadno vidět, kdy se kdekdo chlubí, co podnikl, kam odletěl, na jakou horu vylezl, co zažil v dávných krajích, a maličko se přehlíží ta druhá strana, že někomu je nejlíp tam, kde je a kde se to naučí znát potmě a ve všech ročních obdobích.
OdpovědětVymazat(Fakt je, že to by byla moje ideální dovolená, najít si nějaké menší přímořské městečko na Britských ostrovech a tam vegetit minimálně měsíc, učit se, jak to město vlastně žije...)