Existuje vůbec nějaký literární časopis?

Mě vždycky bylo líto, že už neexistují žádné takové časopisy, jako byly v 19. století Máj, Ruch a Lumír. Prostě časopisy, kam by čtenáři posílali svojí poezii a své drobnější povídky a pak by měli ukrutnou radost, když by jim to tam otiskli. To by bylo skvělé. Mohla bych tak zviditelnit svou tvorbu mezi širší veřejností. A až by se mi podařila dopsat a vydat nějaká delší kniha, už by mě znali a víc by si jí kupovali. Ale takhle? Je to prostě bída.

A i kdybych tam zrovna neměla, co posílat, tak bych aspoň mohla číst příspěvky jiných autorů. Ano, chtěla bych si pravidelně kupovat časopis, kde by byly básně a různé příběhy. Jenomže žádný takový neznám. Jestli o nějakém takovém víte, sem s ním. Všude prodávají jenom bulvár a ten mě nezajímá. Ale třeba nějaký takový přece jenom existuje. Tedy aspoň v to doufám.

Když jsem se tím svěřila sestře, tak mi říkala, že bych mohla nějaký takový založit. Ty jo, ta myšlenka mě tak nadchla. On to není zase tak špatný nápad. Byla by tam básnická rubrika, dva, až tři příběhy na pokračování, pár jednorázových příběhů, nějaká křížovka nebo sudoku, hádanky, kreslený vtip nebo karikatura, kuchařský recept. Čas od času nějaký rozhovor s pravidelnějším přispěvatelem. A kdybych popřemýšlela, možná bych našla ještě více nápadů, co by tam ještě mohlo být. Třeba bych sehnala i nějakého fejetonistu. A ony by byly dobré i rozhovory s psychologem. Mohl by hovořit o tom, jaké psychologické procesy vedli ke vzniku expresionismu nebo třeba existencionalismu. Tohle mě zajímalo vždycky. Jenže při hodinách literatury se to vždy probíralo jen tak letem světem. Byly zaměřené více na díla, než na duši autorů. Vlastně je to taková díra na trhu. Takoví lidé, jako jsem já, si přece nebudou kupovat Blesk nebo Rytmus života. Vždyť tam není nic, co by obohatilo ducha. A o obohacení ducha přece jde, ne? Jaký by pak byl smysl toho, se rodit na tento svět? To bych se rovnou mohla flákat někde v bardu. Měla bych to aspoň bez utrpení.

Psaní je pro mě základní biologická potřeba. Dá se říci, že když píšu, nemusím ani jíst. Celý půlden pak nemám pocit hladu. Stačí jenom voda. Člověk je přece vyživován radostí z tvorby. Řekla bych, že to tak má více lidí, když dělají něco, co je s nimi v souladu.

Většinu toho člověk napíše na blog, anebo takříkajíc do šuplíku. Ale to nemá to kouzlo. Ale vidět to fyzicky natištěné na papíře… To vědomí, že to, co jste napsali, někoho zaujalo tak, že to zveřejní ve svém časopise.

Teď se ještě vraťme k myšlence, že bych se já obětovala a nějaký takový časopis opravdu vydávala. Jedna fáze jsou velkolepé plány. Ta druhá je realizace. Myslíte, že by to opravdu někoho zajímalo? Není nakonec přece jenom pro dnešního člověka zajímavější, když si píše na blog? Zapojil by se vůbec někdo? Kdo ví?