Nový dech

Teď jsou na řadě fotky z 5. dubna. Jsem čí dál víc pozadu, nemyslíte? Je to špatné. Člověk si prostě prd pamatuje, kde tenkrát byl, co se mu honilo hlavou a co vlastně fotil. Nicméně tahle procházka je nezapomenutelná.

A víte, proč jsem to nazvala "Nový dech"? Protože zrovna v tu dobu mě přestalo bavit bát se koronaviru. Překonala jsem takovou svou vlastní menši krizi a mohla už zase pomýšlet na příchod nových dnů.

Tehdy tak nádherně kvetly třešně... a trnky... A těch včel.

Já vím, že fotky polních cest jsou úplně zbytečné. A navíc konkrétně tuhle tu už jednou mám. Ale váže se k ní zajímavá synchronicita. Pár dní před tím jsem v televizních zprávách viděla nějakou reportáž o nepokojích na řecko-tureckých hranicích. Ukazovali tam různě záběry a mimo jiné jsem si všimla polní cesty, která vypadala úplně stejně, jako tato. A to mě inspirovalo zvolit příště tuhle trasu.

A pak jsem si všimla takového prostranství z kameny, co byly akorát tak do ruky. A já si tak ráda stavím z kamenů roztodivné útvary. Říkám jim minilitické stavby. Je to forma velice trpělivé meditace. Občas prostě dostanu inspiraci a začnu si hrát. A zrovna ten den jsem se s tím posunula na vyšší úrověň. Chce to jen ztišit mysl a hledat těžiště... Někde přece vždycky je.

Ani jedna z těch staveb nemá více, než 35 centimetrů. Přesto vypadají na fotkách docela magicky.

A tohle se mi asi líbí nejvíce. Něco podobného bych chtěla na obálce své knihy, kdyby se mi jí náhodou povedlo dopsat. Tento útvar mi připomíná kotvu a zároveň trochu strom, či houbu. Dodela by to i korespondovalo s příběhem o duších, které se inkarnují do hmotného světa a na nějakou dobu v něm zakotví a zakoření.