Sejdeme se na hrachovce

Hele, řeknu vám, dneska byl docela fajn den.

Momentálně mám dovolenou. Už delší dobu jsem na ní čekala jako na smilování boží. A když už konečně člověk mohl být doma, pomalu zjišťoval, že si to vůbec neužívá. Ráno vstane a buď něco uvaří a nebo ne, pak jde na počítač nebo k televizi a nic z toho. Žádná zajímavá událost. Ale dnes jsem byla ve městě. 

Měla jsem docela fofr. Však jsem si naplánovala ještě před tím udělat hrachovku. V jedenáct jsem začala. Dala jsem vařit od včerejška namočený hrách. Potom jsem ho rozmixovala tyčovým mixérem. Potom jsem osmažila jíšku. A pak už jsem jenom provařovala, solila, pepřila a ke konci majoránkovala a česnekovala. Krátce před půl jednou jsem byla hotová. 

Pak jsem se šla sprchovat. To už jsem přestávala věřit, že stihnu autobus v jednu, ale zvládla jsem se i vyfénovat a vyčistit zuby. Těsně před odchodem jsem se ještě rozloučila se ségrou a řekla jí, že až se vrátím, tak se sejdeme na hrachovce. Znáte takový ten dechovkový pořad "Sejdeme se na Vlachovce"?

Cesta autobusem byla docela hladká. Jsou dny, kdy v té  nejužší zatáčce setká autobus s traktorem, co za sebou táhne valník s hnojem. A to je potom drama. Ale dneska to bylo bez komplikací.

I ve městě to bylo fajn. Foukal vlahý větřík, takže mi nebylo takové horko. 

Nejprve jsem zašla do papírnictví. Tam to mám ráda. Ty regály se sešity, pastelkami, fixy, izolepami a papírovými přáníčky. Procházela jsem se tam snad půl hodiny. Nakonec jsem koupila jen takovou tu bělící opravnou pásku. Ta se vždycky hodí.
A pak jsem šla do Prioru. Při cestě jsem se ale ještě zastavila v Hrabárně. Můj nejméně oblíbený typ second handů. Nenávidím chaos.  Nicméně jsem se tam zapomněla skoro na hodinu a kousek. A to jsem to tam ještě ani zdaleka neprohlédla (a neposkládala) všechno. Nejraději bych vyhnala všechny zákazníky i s prodavačkou. Potřebují to tam přeorganizovat.
Nicméně jsem objevila naprosto překrásný šál. Říkala jsem si: "Ten si koupím. V říjnu nám zase nařídí ty kreténský roušky." A to jsem ještě ani nevěděla, že už se budou nosit od pondělí. Ten čas letí. Za chvíli budou Vánoce. ;-) Ne kecám. Vím, že je ještě červenec. Každopádně to s těmi novými koronavirovmi nařízeními je asi pravda.
No a pak jsem zaplatila u kasy a konečně zamířila k tomu Prioru. Tak jsem také byla dlouho. Tak jsem si zase koupila zvýrazňovače a pytlíky do odpadkového koše. Také jsem si chtěla koupit diář na rok 2021, ale zatím jsem to neudělala. I když zrovna když jsem tam byla, tak prodavačky zrovna vybalovaly a dávaly do regálu úplně nové. Nechtěla jsem jim v tom dělat zmatek. Dojedu si tam příští týden.
Když jsem vylezla ven z obchodu, vzpomněla jsem si, že jsem jela do města mimo jiné i proto, abych koupila nějaký dárek ségře, co bude mít zítra svátek. A vůbec jsem nevěděla, co by asi tak chtěla. Ale řekla jsem si, že je ještě času dost. Jeden autobus domů pravě odjel a do příjezdu dalšího je tolik času.
Usmyslela jsem si tedy, že zajdu do čajovny. Dám si ten Masala čaj, o kterém jeden člověk v práci říkal, jak je vynikající, a pak se uvidí. V čajovně je přece vždycky klid. Zamedituju, přeladím se na jiné vibrace a třeba mě mezitím něco napadne.
A tak jsem tam vešla. Požádala jsem o čaj, zula si boty a šla po schodech o patro výš a usadila se na místo, které se mi nejvíc líbilo. Čekání mi přišlo dlouhé. Už jsem chtěla v duchu nadávat, ale pak jsem si uvědomila že stejně ještě nemám vymyšlený dárek pro ségru. Stejně bych venku byla prd platná. Nakonec jsem se ale dočkala a mladý, krásný... prodavač...? Hostinský...? Čajovník...? mi přinesl tácek s konvičkou a kalíškem až pod nos. Když zase odešel, zvedla jsem víčko od té konvičky. Chvíli jsem to zkoumala. Říkala jsem si: "Tohle je jako čaj? No, on Vašík říkal, že Masala čaj je s mlékem". Přičichla jsem k němu. Praštil mě do nosu silný odér hřebíčku. Zděsila jsem se: "To mám jako pít?" Nakonec jsem to ale pomalu vypila všechno. Jednak bych to musela zaplatit, ať bych to vypila nebo ne a jednak hřebíček je velmi antibakteriální a tudíž zdravý. A to nepočítám další druhy  blahodárného koření, co tam jsou. A nakonec to nebylo tak špatné. Sice mě to moc nenadchlo, ale je to docela pitné. Dokonce jsem se potom cítila jako znovuzrozená. Ona je pravda, že to koření má velice podpůrné účinky.
Poté jsem zaplatila a vyšla ven. Rozhodla jsem se, že si zajdu do knihkupectví. Předd půl rokem jsem si všimla, že tam mimo jiné prodávají par balíčků tarotových karet. Mimo jiné i Osho Zen Tarot. Ten já si přeju už dlouho. Za mě jedny z nejsrozumitelnějších a  nejkrásnějších karet. Ty určitě potřebuju. Hlavou mi přitom jela myšlenka: "Kupuju kdejaké kraviny včetně vykládacích karet a dárek pořád žádný nemám." Když jsem vešla do knihkupectví, trochu jsem se lekla. Na podlaze ležel veliký pes. Zlatý retrívr. Ale když jsem viděla jaký je hodný, tak jsem se uklidnila. Trochu jsem to tam prošla a pak jsem našla, co jsem hledala.
Když jsem vyšla z obchodu, napadlo mě, že bych si mohla někde ještě v Jednotě koupit limonádu. Při cestě mi do oka padla drogerie. Tam přece taky musím zajít. Chybí mi kondicionér.
V drogerii to bylo taky krásné. Tam bylo věcí... Mimo jiné mě zaujal  regál s voňavkami. A pak mi svitlo. Proč bych nemohla ségře koupit voňavku?
Potom jsem šla k autobusově zastávce u tržnice. Když jsem tam dolezla, zanadávala jsem si, že mi už před časem pokáceli strom, který mi tam dělal stín. Poté jsem si všimla, že je otevřený kostel. Tam je přeci vždycky takový boží chládek. A to ticho. Dneska tam ale na jedné lavici seděla nějaká paní a já jsem jí tam nechtěla vyrušovat. Zase jsem tedy vylezla ven.
Sedla jsem si na lavičku. Za deset minut přijel autobus a já konečně mohla zamířit k domovu.