U babičky v Protivíně

Tak, milí čtenáři, končí mi čtrnáctidenní dovolená. Zítra už jdu do práce. A musím říct, že jsem se při té dovolené dost přepracovala. Když blog.cz bude končit, tak jsme museli přestěhovat i Klub snílků na novou adresu. To znamená další předělávání obrázku v článcích. Ještě že jsem se přestěhovala se svým osobním blogem už v červnu. Teď bych se jinak z toho zbláznila. Ještě že mám takovou intuici a příslušné kroky jsem učinila ještě před tím, než vyšlo ono oznámení o konci blog.cz. Ale o tom nevypráví tento článek :-) 

No zkrátka, ještě že jsem měla odreagování v podobě pobytu u babičky v Protivíně. Ta nemá internet a to se vlastně hodilo.

Ona Babička měla svátek. A taky tam byla pouť. To přece nemůžeme nepřijet. Všichni přece přijedou. Přivezou dary. Navíc nám doma přestala téct voda. Zase se rozbilo čerpadlo. Ještě že jsem se stihla vykoupat den předtím. 

Takže v pátek 24.7.  ráno jsme vstali, posnídali, koukli na televizi a převlékli se. Taťka nás odvezl na vlak a vrátil se domů, protože on musí zavolat instalatéra, aby provedl náležité opravy. Před nastoupením do vlaku jsme rozloučili a já, mamka a ségra jsme mohli jet. Moje nejmladší ségra jet nechtěla, že prý tam byla minule. 

Samotná cesta nebyla ničím zajímavá. 

Ovšem, když jsme přijeli, tak jsme se nemohli na babičku dozvonit. Ona si totiž vypojuje zvonek. Nevím proč. Zato měla odemčeno. No věřili byste tomu? Chvíli jsme řešili, jestli máme jít dovnitř nebo ne. Třeba spí a mohla by se vylekat. Naštěstí pejsek ohlásil naší přítomnost a ona přišla. To bylo radosti. 

Pak už bylo zase všechno normální. Babička nám vyprávěla, co všechno zažila za tu dobu, co jsme tam nebyli. Třeba s historkou o tom, jak jí někdo obvinil z toho, že mu nezvedá telefony, že se jí vůbec nemůže dovolat a přitom jí nikdo nevolal, si vystačila na půl hodiny. 

Pak přijela moje sestřenice se svými malým synky. Nevěděly jsme o ní. Až po chvíli jsme si všimly, že přijelo auto. Ale to už byla skoro uvnitř. A už u dveří říkala: "Babi, my se ti vůbec nemůžeme dozvonit. Zvoní ti to vůbec?"

Mamka to tedy babičce zapojila, aby případné další návštěvy nebyly zmatené.

Zbytek dne bylo pak hlučno a veselo. Já jsem dokonce s chlapečkem malovala vodovkami. S tím starším tříletým. Tomu menšímu bylo asi pět nebo osm měsíců. Nevím. Zapoměla jsem to. 

Tedy já jsem malovala, on na svůj papír čmáral čáry a kolečka a nechtěl se naučit nic nového. Pak šli všichni ven a já jsem si začala číst. 

K večeru potom sestřenice s dětmi odjížděla. Taková oáza klidu byla najednou. Potom mamka pustila televizi. Viděli jsme Comeback a Hospodu. Pak začaly televizní noviny a to mi úplně zkazilo náladu. Pořád se to ještě nenaučili. Jednu špatnou zprávu musí vyvážit třemi dobrými, jinak je nebudu mít ráda. Ach jó. Tak jsem si šla zase číst. 

Ke spánku jsem se přichystala zhruba v půl desáté. Ale dlouho jsem nemohla usnout. Snad do tří do rána. Občas se to  takhle stane. 

Kupodivu jsem ale v devět byla docela čilá. Namazala jsem si rohlík. Ještě jsem ho ani nedojedla a už slyším zvonek. Přijeli babiččiny bratři. To jsou teda týpci. 

Oba se totiž holí a stříhají jen když mají jít k doktoru. Což ten jeden prý byl před třemi nedělemi u zubaře. To ten druhý vypadal, jako že viděl lékaře ještě před koronou.

Babička jenom spráskla ruce: "Ježiši Kriste vy jste jako Krakonošové. Já vás ostříhám." A i přes jejich protesty už hledala nůžky. Nejdřív přišel na řadu ten "oholenější". A potom ten zarostlejší. Tomu pak ostříhala i vousy. Pak se na ně podívala a pravila: "No vidíte, jak jste pohlední. Vždyť ještě můžete běhat za ženskýma. 

Potom vyprávěli, kdo u nich ve vsi umřel, kdo prodal barák, kdo se přistěhoval, komu se narodilo vnouče, kdo se s kým pohádal, kdo co říkal v hospodě. No já ty lidi vůbec neznám. Vůbec mě to nezajímalo. Babičku asi ano. Ta odsud pochází, tak si asi někoho pamatuje. 

Po obědě odjeli.

Kolem třetí hodiny jsme šly na pouť. Ale ne pohromadě. Každá zvlášť. Respektive, nejdřív šla ségra a o hodinu později já. Mamka říkal, že jí stačí, když vyjde v pět, to je tak akorát, aby tudy jen prošla a pokračovala dál k pivovaru, kde bude hrát kapela Škwor. Já totiž strašně nerada chodím na poutě ve skupince. Ostatní se totiž zastavují u stánků, které mě nezajímají a nechtějí počkat tam, kde mě to zajímá. To je velký problém. 

Takhle jsem ale byla spokojená. Chodila jsem sem a tam, dívala se, kde co mají. A pak jsem našla to, co jsem hledala. Stánek s polodrahokamy. Už nějakou dobu uvažuju o tom, že bych si měla koupit kámen citrín. Potřebuju nutně zharmonizovat svou třetí čakru. 

A tak koukám na všechny ty kamínky a nic, co by mi připomínalo citrín, jsem neviděla. A je fakt, že já jsem se vlastně neinformovala na googlu, jak vypadá. Představovala jsem si něco, co je jako citron. Já byla tak naivní.

Ale to už si mě všiml prodavač a ptá se: "Chcete koupit diamanty?" Trochu mě to zmátlo. A pak jsem si uvědomila, že to byl nejspíš vtip. A protože jsem jsem zrovna měla dobrou náladu, prodavač byl mladý a sympatický, tak jsem pro každou špatnost. A tak jsem se zeptala: "Vy nějaké prodáváte?" A on: "Ne neprodávám. Já tu mám jenom minerály. Diamant je sice taky minerál ale ten tu nemám. Já si dělal srandu." 

No tak co je nabízí, když je nemá?  A však, co já bych s diamanty dělala? Stejně jsou většinou prokleté. Hlavně ty velké. 

Odpověděla jsem: "Já by stejně spíš než diamanty potřebovala citrín."

A on: "Á konečně někdo, kdo má vkus. Kdo ví, co chce. Ale já tu zrovna už asi žádné citríny nemám." To jsou teda kšefty. Pak mi nabízel všechno možné. Olivín, jadeit, růženín a já nevím co všechno. Už jsem chtěla odejít. A pak říkal, že o kousek dál má stánek jeho přítelkyně. Že tam snad nějaký citrín má. Tak prima. Sice mě trochu zklamalo, že takový fešák není volný, ale co, můžu se tam podívat. A skutečně se mi poštěstilo. I když tam byli takoví malí mrzáci. Přesto jsem si ale jeden kamínek vyprala. Zaplatila, poděkovala a šla dál. U stánku se sladkostmi jsem si koupila oranžového želé hada a o kousek dál ledovou tříšť. Tu jsem zkonzumovala a řekla jsem si, že bych se měla vrátit zpět k babičce. Stejně jsem potřebovala na záchod. A taky jsem si musela někam odložit želé hada. Chtěla jsem si ho nechat na potom. A stejně začalo poprchávat. A to jsme se ještě chystali na ten Škwor, která měla hrát u pivovaru. 

Když už jsem došla skoro k babičky domu, potkala jsem mamku, jak šla naproti mě. Ptám se jí: "Má vůbec cenu jít na ten Škwor? Vždyť asi bude pršet. Ona odpověděla, že má deštník. No ale já jsem ho neměla. Řekla mi, že na mě počká a že mám říct babičce ať mi nějaký půjčí. 

Babička vyndala asi čtyři deštníky a nechala mi si vybrat. Jeden jsem si strčila do kabelky. hada ze želé jsem odložila na stůl a ještě si došla na záchod. Pak jsem spěchala za mamkou. Společně jsme šly k pivovaru. Kam se zdejchla ségra, jsme nevěděly ani jedna.

Než jsme tam došly, temné mraky jakoby zázrakem zmizely. Vsadím se, že kdybych byla bez deštníku, tak by se tak nestalo. 

Tam jsem si všimla, že prodávají klobásu. Ale za stovku. Nekoukala jsem na ceduli. Za takovou cenu bych jí nikdy nekoupila. Ale když už jsem si vystála tu frontu. 

Klobása byla výborná, jenže mi na ní furt sedala vosa. A jak jsem utíkala před vosou tak mi to stejně upadlo. Ach jó. 

Pak jsem si koupila pití. Představte si, oni tam měli vratné kelímky. To měli letos prvně. Takže mi pití stálo 85 korun. To znamená, že když vrátím kelímek, dostanu padesátku. Jedno však bylo jisté. Už jsem neměla vůbec žádné peníze, takže jsem si musela pití hodně šetřit. 

A nejhorší bylo, že až tam jsem se dozvěděla, že před Škworem budou hrát ještě dvě kapely. To na plakátě nebylo. Říkala jsem si, co to asi bude za šumaře, když se k nim město ani nepřiznalo? A nebo to budou nějací echt virtuózové, kteří by mohli kapelu Škwor zastínit? Aha?

Každopádně to, jak hrály se dozvíte jindy. Do tohoto článku se to už nevejde. Tedy, ono by se asi vešlo, ale bylo by v něm příliš mnoho textu.

Pokračování příště...