Madam Royal, Blitz Union, Škwor a želé had v mrazáku

Ahoj, drazí čtenáři. Nevím, jak je to možné, ale tento pátek jsem se záludně rozstonala. Pálení v krku a v nosohltanu a smrkání. Nicméně se už nehodlám utápět v beznadějích, že dnes je to bolest v krku a že se  mi zánět rozšíří na průdušky a... Zkrátka si říkám, že se brzy uzdravím. (Už... už cítím, jak se uzdravuju.) A zatím to vypadá nadějně. Nemá cenu se stresovat komplikacemi, co se ještě ani nestaly nejspíš ani nestanou. Proto to tentokrát ani nebudu dál rozvádět. Raději popovídáme o tom, jak se mi líbily kapely na kterých jsem byla 25.7. Protivíně.

No jak říkám. Dost mě mrzelo, že na plakátě zatajili, že před Škworem budou hrát dvě další kapely. A to nejen proto, že jsem se cítila oklamaná (jako by mi snad vadilo, že za docela levný lístek budu mít hodně muziky), ale hlavně jsem si už do předu mohla nějaké jejich písně pustit. Člověk by pak některé jejich písně znal a mohl si je s nimi zpívat, že jo. Takhle je to o ničem.

Já nevím, jak vy, ale třeba kapelu Madam Royal, jsem neznala. A za celou hodinu a půl jsem si k ní neuměla najít cestu. A přitom zase nebyla tak špatná. Takové písně, které mi nevadí. Které ani neurazí, ani nenadchnou, ale přesto jsou fajn. To je asi málo. Prostě jim chyběla taková ta jiskra, co zažehne vaše nitro. Ne, tahle hudba se vám nedostane do morku kostí. Nebude vám kolovat v žilách ještě dvě hodiny po tom co odezní její poslední tóny. Nikdy nebude sytit vaši duši. Přesto jsem ochotná tvrdit, že kdyby to hráli na rádiu Impuls, jejich písně by tam byly jedny z nejlepších, co tam pouští. Ale co, člověk se rád podívá na hezké, mladé a příjemné lidi. To je pravda. 

Nicméně, to, že skupina Madam Royal se mnou rezonuje sotva na 45%, to ještě neznamená, že vám se nebude líbit. Zkuste a uvidíte. 

Víte, mě štvou ty prostoje, mezi tím, než jedna kapela rozebere svou aparaturu a nějaká jiná si tam nandá tu svou. Je to vždycky dlouhá doba. A navíc mě sral ten kelímek, který jsem nemohla vyhodit, protože byl vratný a ve kterém jsem si šetřila poslední zbytek pití, kdyby mě náhodou zachvátila panika z žízně.  Jó, kdybych si na pouti nekupovala odpoledne toho hada ze želé, měla bych na ještě jednu malinovku. Já vím, jsem jsem ztracený případ. Vím, že někam jdu a nevezmu si s sebou dost peněz. 

No, zkrátka, když už jsme se konečně dočkali, tak jsem mohla s klidem konstatovat, že kapela Blitz Union byla o něco lepší, než Madam Royal. Taková energičtější, živější a trochu tvrdší. Kombinují rockovou hudbu s příměsí metalu s hudbou elektronickou. Občas využívají i prvky rapu. Kupodivu jim to zní docela dobře. Oceňuji jejich náboj a celkem i kvalitní zvuk.

Zpívali anglicky. Nevadilo mi to. Když je hudba poslouchatelná, nezáleží na tom, v jakém je zpívaná jazyce. Divák, co stál asi tři řady za mnou s tím asi ale problém měl. Volal furt: "Naučte se zpívat česky!" a "Pusťte tam Škwory." Naštěstí se potom někam vytratil.  

Nicméně některé ty jejich písně mi byly hodně povědomé. I ten jejich název mi něco říkal. Asi je často hrají na Rock Rádiu. Nicméně jsem ani na ně nebyla připravená. Také jsem neměla nastudované jejich texty. To většinou dost utlumí zážitek. 

Ne, ani tuhle kapelu nezačnu aktivně poslouchat. Ani oni neměli píseň, která by mě uchvátila na 120%. Z žádné nemám nějaké silnější pocity a vjemy.

A pak i Blitz Union dohráli. Já konečně dopila svůj kelímek a mohla ho jí vrátit do stánku. Teď už jsem totiž věděla, že i kdybych dostala žízeň, tak bych to vydržela. Pak jsem se šla podívat, jak vypadá WC servis zevnitř. Ta zatracená plastová kadibudka mi nešla zavřít. Celou dobu jsem trnula, aby za mnou někdo nevtrhnul. Naštěstí to ale dopadlo dobře. Ale zase můžu být ráda, že to nebylo, jako v tom seriálu "Byli jednou dva písaři". Tam si nechali udělat kadibudku, kde chyběly boční stěny. Děsivé.

Pak jsem si zase stoupla k pódiu, aby si přede mě zase nestoupl nějaký dva metry vysoký a metr široký pán, přes kterého není nic vidět. Nebo hůř. Nějaký tatínek, který si posadí na ramena své dítě. To je taky špatné.

To už byla skoro tma. Zvláštní, ve tmě si člověk kapelu vždycky lépe užije. 

A něco vám prozradím. Já byla nedostatečně připravená i na Škwor. Jejich písně už mám nastudované už nějakou dobu, ale měla jsem světle zelené tričku, nikoliv obligátní černé. Už celé desetiletí naříkám, že mám málo černých hadrů. A pořád si kupuju barevné a já nevím proč. Ale to už je jenom detail. 

A pak se konečně rozhrnul závěs a Škwor začal hrát. Po čase mě překvapilo, kolik písní od nich znám... a kolik ještě ne. Nejraději rozjímám nad jejich písněmi, jako je "Milionů hvězd se ptáš", "Máme tu problém" a "Zdá se mi". Nezahráli mi ani jednu z nich. Oni hráli spíš ty rychlejší. Také jsou dobré a na koncertě asi vhodnější. Přece nechtějí rozbrečet publikum, že jo. Nejnaučenější mám "Sílu starejch vín". Tu mi zahráli až na konec. Padouši. :-)

Velice mě bavily zpěvákovy vtipné průpovídky. Tu řekl nějakou příhodu, která se udála jinému členovi kapely, pak chválil protivínské pivo. Že už vypil několik kelímků. Že by ho mohl pít furt. Asi má rád hořké. Snad v půlce zase něco říkal a pak se zarazil: "Ty vole, mě vletěla do pusy moucha. Naštěstí vyletěla. Pro jistotu to zapiju pivem." 

To mě opravdu rozesmálo. Ihned jsem si vzpomněla na to, jak taťka měl pozvané nějaké řemeslníky, něco jim dlouze povídal... a pak spolkl mouchu. Prostě mu tam nějak vletěla. Nevím, jak se to mohlo stát. Říkal jim: "Už se vám někdy stalo, že jste spolkli mouchu?" A od řemeslníků se dočkal záporné odpovědi. To měl štěstí, že jí nevdechnul. Stejně to pro něj ale byl šok. Dvě hodiny nám vyprávěl o tom, jak spolkl mouchu. Pak jí zajedl knedlíčkovou polévkou a zapil pivem. Konečně se mu udělalo dobře. Před tím měl pocit, že mu žaludku pořád bzučí, i když pravděpodobně už byla dávno mrtvá. 

Ale zpět ke Škworu. Co dál o něm povědět. Na kapele bylo vidět, že jsou to profesionálové a že na hudební scéně fungují už nějakou dobu. Písně mají kvalitní, zvládají i komunikaci s publikem. Když zpěvákovi vleze do pusy moucha, nespolkne jí. Nechá jí vyletět. Úplně na pohodu. 

I jsem si s nimi něco zazpívala. Krása. Takže je musím pochválit. 

A pak byl konec. Říkám si: "Už? Takhle brzo? Koukla jsem na mobil a zjistila jsem, že hráli jenom něco málo přes hodinu a půl. Pravda, byl to normální čas. Ostatní kapely taky déle nehrály. Ale stejně. Mě to tak bavilo. Ale pořadatel je prostě prevít. :-)

No co, už je stejně půl jedné v noci a brzo ráno vstáváme na vlak domů. No tak jsme já, mamka a ségra šly zpátky k babiččině domu. Přitom jsme doufaly, že zase nečíhá, až přijdeme. Naštěstí spala.

Ranní vstávání nakonec nebylo tak hrozné, jak jsem si představovala. V klidu jsem si vypila čaj a všechno bylo v naprostém pořádku. 

Po chvíli zazvonil zvonek. Přišla na návštěvu mamky sestra. Moc jsme si v ní ale nepokecaly. Musely jsme jít totiž za čtvrt hodiny na vlak. 

A vlak přijel vyjímečně na čas a po cestě ani jednou nevykolejil a ani nehořela lokomotiva. To je moc dobré. Po příjezdu do Strakonic jsme ještě zašly do Billy. 

Když jsme měly nakoupeno, už přijel taťka, kterému jsme zavolaly. Byl celý rozrušený. Říkal, že se mu při cestě v motoru nějak vymotal nějaký řemen. Že slyšel, jak mu to tam rachotí. A tak zastavil u jednoho obchůdku, u prodavačky si vyprosil nůžky a kus toho vymotaného řemenu ustřihl. Pak nám  ještě složitě vyprávěl rozdíly mezi klínovým řemenem a drážkovým. Že tady v tom autě je drážkový. A že klínový byl ve starých škodovkách. A přitom mě zajímalo jediné. Dojede to domů? Ale dojelo. A i ten řemen je dávno vyměněný. 

A aby těch katastrof nebylo málo, odpoledne mi zvoní mobil. Volala mi babička, že prý jsem si u ní zapomněla toho želé hada. Ptala jsem, co s ním má dělat. Říkala jsem jí, ať ho dá tetě, nebo ať ho tam prostě nechá na příště. Třeba nějaké jiné návštěvě přijde k chuti. Odpověděla, že už ho dala do mrazáku a že už je tam nějakou dobu. Ty jo, mě polilo horko. Copak želé, které bylo v mrazáku, může být ještě k jídlu? To jako fakt? Řekla jsem jí, až tam přijedeme příště, tak se podíváme, v jakém to bude stavu po rozmrazení.

Stejně ale mám vztek při pomyšlení, když si na to vzpomenu. Je to žhavé téma. Vždyť se to do mrazáku přece nedává. Ale teď už jsem mnohem klidnější. Jsou přece horší věci, ne? Že jo? Sakra, ten želé had.