Jestli se blížím k cíli

Dobrý den, milí čtenáři. Řekla jsem si, že by bylo konečně dobré dát konečně do článků na blog fotky z procházek, co tak dlouho skladuju ve svém foťáku. Nevím, co mi tak dlouho trvá. Kdybych si aspoň pamatovala, co se tenkrát událo, aby bylo i o čem psát. No nic.

Takže se spolu vrátíme v čase. Je jaro 12. dubna 2020. Největší korona-paniku máme za sebou. Tedy Sluníčko svítí. Je neděle. Matně si vybavuju, že neděle velikonoční, protože tahle procházka byla dlouhatánská a já tenkrát byla vděčná, že je druhý den volno a nemusím do práce. Psa jsem měla s sebou.

Už dlouho jsem totiž chtěla jít trasou, kterou jsem ještě nikdy nešla. Věděla jsem, že se tudy dá dostat do jedné vesnice. Byl to můj už dávno vytyčený cíl. Jenomže jednou byla moc zima, pak zase moc horko, jindy tam bylo moc bahna. Však to znáte. Jenomže tento den byl prostě ideální. Jako stvořený pro delší neznámé túry... Vidíte, jak už se na to začínám ladit? Myslím, že to půjde.

Zatím jsme téměř na začátku naší cesty. Tohle je největší rybník, co patří do katastru naší obce. Krásný to rybník, leč voda jest v něm ohavná. Přesto ale vždycky měl své vlastní kouzlo. Například tohle místo. Kdyby to tu člověk neznal, řekl by, že tam pod hladinou má nějaký vodník garáž. Tak tomu ale není. To by se vědělo. 

Šla jsem tedy podél břehu až dál po asfaltové úzké silnici. 

Po určité době jsem odbočila na polní cestu nejhrubšího zrna. Téměř tankodrom. Ještě že už tři neděle nepršelo, jinak bych se tam bořila po kotníky. Na začátku určitě. O kousek dál už to bylo lepší.

S úžasem jsem zjišťovala, že tohle není zcela neznámá trasa. Byla mi povědomá. A pak mi svitlo. To je ono. To je ta cesta kudy jsme šli tenkrát se strejdou a sestřenicemi. Bylo to martyrium. Pamatuju si, že slunce tak pálilo a svítilo neustále. Nikde ani kousek stínu. Měla jsem žízeň. A tolik mně bolely nohy. A ještě mě okřikovali, že jdu pomalu. Tenkrát mi byly asi čtyři roky. Když jsem pak byla starší, často jsem přemýšlela nad tím, kudy jsme se to vlastně tenkrát trmáceli, či zda to nebyl jen sen. 

Tentokrát mi ta cesta ale nepřišla tak hrozná. Rozrušila jsem se až na rozcestí, kde jsem nevěděla, kudy mám jít. Pak jsem si, řekla, že je to jedno. Že dnes půjdu doleva a příště doprava. Stejně to musím projít všechno, že jo. 

Po nějaké době jsem potkala další rybník. Tenhle jsem přece znala. K tomuhle jsme se přece jezdili koupat, když jsem byla malá. Chvíli jsem se dívala, jak tam plavou labutě a lysky. Potom jsem pokračovala dál. Došla jsem na konec polní cesty a tam asfaltka a opodál lom na těžbu vápence, který také znám. Už jsem se chtěla rozčílit, že jsem došla úplně do jiné vesnice, než jsem chtěla. 

Opět jsem si mohla vybrat. Jít doleva a nebo doprava? Vzala jsem do doprava. Chtěla jsem se podívat na studánku, jestli už v ní je konečně voda. Nebyla. Roura, kterou minulá léta protékalo tolik vody zela prázdnotou. O pár metrů dál ovšem byla jiná roura. A tu můžete spatřit na fotce pod tímto textem. Povězte. Je to ta samá voda a nebo ne? Ale na očistu léčivých kamenů je to ideální, nemyslíte? Aspoň nemusím plýtvat tou z vodovodu. Ale kdo by se trmácel takové kilometry. 

Od té roury jsem pak šla zpátky. Tohle je louka, která je při cestě. 

Na polní cestu jsem už neodbočovala. Šla jsem po té silnici doleva. Zajímalo mě, kam to vede. Určitě tam, kam jsem chtěla dorazit, že jo? To jsem ale ještě netušila, jak to bude dlouhé. Nevím, jak dlouho to trvalo. Vím jen, že okolo mě jezdila auta a já přemýšlela, jestli za volantem nesedí někdo známý, který mě chce naprášit, že nemám na veřejnosti roušku. Asfaltka, neasfaltka, mezi poli jí snad mít nemusím, ne? Zvlášť když tudy nejdou žádní lidé. 

Vyfotila jsem překrásný modřín. Ještě neměl dorostlé jehličí, ale už mu rašilo. Byl opravdu veliký. Na fotku se nevešel. Možná, kdybych stála dál... Ale komu by se chtělo do strouhy. 

Tohle je malý smrček. Asi. Pokusila jsem se vyfotit detail jeho větviček. I jemu začínalo vyrůstat nové jehličí. Na rozdíl od modřínu mu však nevypadalo to staré.

Po dlouhé namáhavé cestě do kopce jsem konečně došla na místo, které vypadalo jako vesnice.  A kupodivu jsem došla do té správné. Ovšem byla jsem jen na okraji. Došla jsem do cíle a mohla jsem jít domů. Málem jsem se rozbrečela, když jsem si uvědomila, že tak strašnou dálku musím jít zpátky. A ještě po silnici, kde jezdí auta. A vůbec. Naštěstí si ale velice často umím poradit. Ta silnice byla více méně do oblouku. Vždyť tu musí být nějaká zkratka, i kdybych měla jít přes čerstvě zorané pole. Došla jsem na místo, kde je podle mě nejlepší výhled a pořádně se rozhlédla. Spatřila jsem vysílač. Řekla jsem si, že to na 80% bude ten náš. Vím, že vymýšlet zkratky tam, kde jste poprvé v životě je sázka do loterie. Ale vždycky mi to vyšlo. A tak jsem šla přes louku a pole. Dorazila jsem k tomu rybníku, kde jsme se kdysi koupali. Ušetřila jsem velký kus cesty. Jen se mi u té vody trochu zmáchal pes. Chudák zvíře. Nechápu, že tak jásá, když se mnou má někam jít. 

Vyfotila jsem labuť. Líbezné to zákoutí.

Domů jsem došla v pořádku. Zase jsem měla štěstí. :-)