Ani si nedovedete představit, jak mě bavilo psát tuto povídku. Pracovala jsem na ní bez větších zádrhelů. A v práci jsem také nemohla vydržet, protože jsem se těšila, až budu moci pokračovat v psaní. To už se mi dlouho nestalo.
Původně jsem tedy měla vymyšlené
jiné téma, ale s tím se nedalo pracovat. Ještě nebylo uzrálé. A pak jsem
si řekla: Co bych chtěla vlastně tvořit? Prostě napíšu to, na co mám náladu a
příběh jen zasadím do vánočního prostředí.
A tak vzniklo tohle. Příběh nikterak akční, ale o to více je psaný s láskou. Vlastně je to takový experiment. Příběh, co je psaný z pohledů svou různých osob jsem ještě nepsala.
Ondřej:
Byla
zima a lezavo. Přestože hodiny na kostelní věži odbíjeli teprve šest hodin
odpoledne, celé náměstí by obklopovala naprostá tma, nebýt pouličního
osvětlení. Na nebi svítil dorůstající měsíc. Ach, kdyby jen těch úplňků nebylo.
Ty jednoho dokážou vyčerpat. Ještě pár dní, a čeká mě ta přeměna zas.
Tento
den probíhaly vánoční trhy. Kolem dokola jste mohli spatřit stánky
s alkoholem, trdelníky, klobásami, dřevěnými betlémy a ozdobami, vonnými
svíčkami a adventními věnci. A těch lidí kolem. Prostě hlava na hlavě. Rodiče
s malými i většími dětmi, studenti, co se vsadili o to, kdo vypije více
punče a medoviny, fronty hladovějících, co již delší dobu čekají, až jim
poněkud laxní a už od pohledu nehygienický prodavač konečně opeče ty zbytečně
předražené langoše. V obležení byl i stánek s pohledy, přáníčky a
kalendáři na příští rok. Dá se říci, že každý si tu přišel na své.
Jen
jedna osoba zůstávala stranou, jako by se ani nechtěla zúčastnit toho
radostného očekávání přicházejících svátků. Nervózně přešlapovala v
temné postraní uličce mezi kasinem a cukrárnou a jako dravec sledovala
celé to lidské hemžení. Zajímala mě. Nebyla odsud. Tady se běžně nevyskytovali
jedinci jejího druhu. A docela bych uvítal, kdyby to tak zůstalo nadále. I když
byla dobře maskovaná, stejně jsem vycítil její přítomnost, její napětí, její
hlad. Nejspíš jí sem přilákalo to velké množství lidí pohromadě. Tady ale nemá
šanci a myslím, že to zatraceně dobře ví. Proto vyčkává. Promluvím s ní.
Snad si najde nějaké rozumnější místo, kde se bude moci nakrmit.
Zuzana:
Zatraceně.
Těch je moc. A toho kraválu, co nadělají. Proplétají se jeden přes druhého,
vrážejí do sebe, nakupují pitomosti a okukují věci, které už viděli loni a
předloni. Nechápu, jak se někdo dokáže dobrovolně tísnit v nějakém davu. Já
osobně to nesnáším. Ale lidé už jsou prostě takoví. A to, co z nich dělají
Vánoce, je fascinující úplně nejvíc. Ta hysterie z nich v tomto
období úplně čiší. Mají strach, že nebudou mít dost dárků pro všechny a nakonec
dají pod stromeček něco, co nikdo nepotřebuje. Že nestihnou všechnu výzdobu.
Následně napečou hromady cukroví, které nejdříve schovávají před svými
soukmenovci a pak naříkají, že se nesnědlo ani do Silvestra. A když všechno
sní, nadávají, že přibrali. Uklízí jako vzteklí, místo aby odpočívali. Od toho
přece zimní období je, ne? Aby se člověk stáhnul do sebe samého, byl jen se
svou rodinou a rozjímal. Pamatuju doby,
kdy tomu tak dokonce i bylo. Ještě před dvě stě padesáti lety… Ach, ty časy
jsou už dávno pryč. To jsem ještě sama bývala člověkem.
To
ale nic nemění na tom, že mám hlad a že lépe se loví osamělý člověk, že člověk
obklopený velkou masou. Přitahovat pozornost by se v tomto případě
nemuselo vyplatit. Ne teď, když konečně zapomněli, že existujeme. Dovedou být
nebezpeční, když si náhodou uvědomí, že je něco nebo někdo ohrožuje. Už bych
nechtěla zažít to, jak mě s dřevěnými kůly naháněli po lese. Já si ale
počkám. Ani adventní trhy netrvají věčně. Nakonec se najde nějaký naivka, co se
bude vracet pěšky domů úplně sám. Možná bych měla jít číhat o kousek dál.
Moment…
Najednou mě do nosu udeřil pach tak odlišný od pachu obyčejných lidí. To se
prostě nedalo splést. Už je to pěkně dlouho, co jsem tohle cítila naposledy.
Blížil se ke mně někdo, koho bych tady nečekala a o koho vůbec nestojím. Proč
jsem si ho jen nevšimla dřív? Copak stárnu? Ale nezdál se mi naštvaný nebo ve
stresu. Krev v jeho žilách kolovala poklidně. Patrně za mnou přišel
v míru. Také dávám přednost přátelské rozmluvě před otevřeným konfliktem.
Co asi po mě chce?
Ondřej:
A
pak jsem jí uviděl. Drobná a velice krásná upírka. Měla dokonale souměrný
oválný obličej a útlou postavu. Dlouhé blond vlasy jí splývaly až do půlky zad.
Byla oděná do slušivé zimní bundy, úzkých džínů a vysokých kozaček. Vypadala
tak na dvacet. V jejích modrých očích by však zkušený pozorovatel našel
něco daleko staršího a hlavně zlověstnějšího, než by se zdálo na první pohled.
Málokdo by v ní hledal nenasytnou nestvůru. Přemýšlel jsem, jak jí mám
oslovit. Ona to však udělala za mě…
Zuzana:
Počkala
jsem si, až ke mně dojde. Byla jsem zvědavá, co po mě ten vlkodlak chce. A také
jsem byla připravená mu urvat hlavu, kdyby si moc dovoloval. Přece si nemůžu
nechat všechno líbit.
To
platilo, dokud jsem ještě byla člověk. Křehká a slabá žena, co musí být
podřízená mužům. Teď už to neplatí. To, že jsem se stala upírkou, jsem nejdřív
nedokázala ocenit. Teprve až pak jsem si uvědomila ty výhody. Už nebyla potřeba
se zodpovídat. Nemusela jsem se bát ani toho, že mi rodiče seženou nějakého
hrozného ženicha, který by se mi nelíbil. A už vůbec po mě nikdo nechtěl, abych
se starala o své otravné mladší sourozence. Bylo to tak osvobozující. Dělám si,
co chci a jsem na to hrdá.
Dočkala
jsem se ale doby, o které se mi ani nesnilo. Ženy jsou teď rovné mužům. Měly by
být rády. Poslední dobou ale pozoruju, že jim to nestačí. Chtějí mužům
vládnout. Je to pořád stejné, jako kdysi. Lidé, jako takoví, vlastně netouží po
ničem jiném, než utiskovat se navzájem. Jako by nedokázali žít spolu
v klidu a pokoji. Ale asi bych si měla zamést před vlastním prahem, že?
Vlkodlak
si dával na čas. Blížil se jen velmi pomalu, jako by chtěl pokoušet mou
trpělivost. Možná bych mu měla utéct, aby mě pak musel hledat. Ale co když mě
hledat nebude a já se nedozvím, co mi chtěl říct? To je situace.
Když
ke mně konečně přišel, dost dlouhou dobu si mě prohlížel. Co na mě asi viděl?
Snažila jsem se obléct podle dnešních trendů, abych byla nenápadná. Ono se to
snad nepovedlo? Vím, že móda osmnáctého století mi asi sedne víc, ale copak
v ní můžu vyrazit ven? Nebo mám něco s účesem? To je
k nevydržení.
Nebo
že bych se mu líbila? Je to vůbec možné? Naproti tomu, on se mi nelíbil vůbec.
Přišlo mi, že je mu třicet, maximálně třicet pět let. V tom vybledlém,
zeleném, vatovaném kabátě a sepranou kšiltovkou s nápisem CCCP ovšem
vypadal jako padesátník. Kde tyhle hadry sebral? Někde u popelnic? Zpod ní mu
trčely mastné vlasy, u kterých jsem si nebyla jistá, jestli jsou ještě světle
hnědé, nebo už zrzavé. Na bradě mu rašilo tak čtyřdenní strniště a jeho široký
rozpláclý nos je prostě do očí bijící. A byl to takový hromotluk. Snad o tři
hlavy vyšší, než já. Ramena měl široká a chodidla tak veliká. Asi je pro něj
těžké shánět nové boty.
Když
se mi zdálo, že mlčí už dost dlouho, zeptala jsem se: „Tak už mi povíš, proč
jsi za mnou přišel?“
Ondřej:
„Dobrá
otázka,“ usmál jsem se na ní. „Na to samé bych se mohl zeptat já tebe. Víš, že
vlastně stojíš poblíž území mé smečky?“
Nic
to s ní neudělalo. Výraz její tváře se nezměnil. Tvářila se stejně
neutrálně, jako před tím. Pak zvedla hlavu, aby se mi podívala do očí a řekla
mi: „Ne, to nevím. A nezajímá mě to. Přišla jsem a zase odejdu, jen co si něco
ulovím k snědku.“
„A
víš, že ti to můžu zakázat?“ zeptal jsem se pobaveně. Nejspíš se bude vztekat.
Jestli mám dost síly, abych přepral upírku, to nevím. Kdybych se přeměnil,
jistě bych to zvládl hravě. Momentálně toho ale nejsem schopen. Nejspíš bych
měl tedy změnit taktiku.
Když
už jsme u toho, patrně vás zajímá, jak to, že si troufnu žít uprostřed města,
když se měsíc, co měsíc, stává vlk, není-liž pravda? O vlkodlacích je přeci
známo, že za úplňku se mění v krvelačné bestie, kteří si nepamatují, kdo
jsou. Není tomu ale tak vždy. Existuje několik technik, jak zůstat i po přeměně
vědom si sebe sama. Je to velká dřina, ale já to zvládl a členy své smečky jsem to také naučil. Kdo by si jen pomyslel, že návod najdu budhistických knihách?
Zuzana:
Co?
On by mi chtěl něco zakazovat? Tenhle vandrák? Chce mě naštvat, nebo co? Copak
vypadám jako někdo, kdo se nechá? Já ale nedovolím, aby se mu to povedlo.
Očekává ode mě, že vybuchnu vzteky. Já ho ale převezu. A pak… Zabít ho můžu
vždycky.
„Je-li
to tvé území, můžeš si diktovat, co se tu bude dít. Vyženeš mě ale, i když ti
řeknu, že jsem chtěla jen nakupovat na vánočních trzích, které tu tak milostivě
trpíš?“
On
pokrčil rameny a rozhlédl se kolem sebe. Pak odpověděl: „Mně trhy nevadí. A i
kdybych proti nim něco měl, nemohl bych nic dělat. Je to vlastně město lidí. My
vlkodlaci tu vlastně jen bydlíme.“
Odfrkla
jsem si. Odpovídá na to, na co jsem se vůbec neptala. I to mě rozčiluje. Dělá
mi jen samé naschvály. Ale každopádně se nechal nachytat. Proto jsem se
zeptala: „Takže uznáváš, že tohle území není tvoje? Můžu si tady tudíž něco
zakousnout. Třeba tamten člověk vzadu se ti dost podobá. Bude mi ctí vypít jeho
krev. Ta tvoje je pro mě totiž nejedlá.“
Ondřej:
Zhluboka
jsem si povzdechl. Vůbec se s ní nedá bavit. Je trochu mimo. Tedy alespoň
z mého úhlu pohledu se mi tak jeví. Vlastně se nedivím, že mezi upíry a
vlkodlaky je tolik šarvátek. Ani na jedné straně není vůle porozumět tomu
druhému. Já bych ten zájem i měl, ale když jsem se tenkrát chtěl s jedním
upírem skamarádit, narazil jsem na poměrně agresivní odpor. Možná, že jsem mu
přece jen neměl předtím rozbít několik jeho křišťálových váz. Neudělal jsem to
schválně. Prostě se to stalo. On to na mě tak pitomě narafičil.
Když
se to tak vezme, nerozumím ani ženám. Jejich způsob myšlení je pro mě stále
záhadou. Ach, vesmíre, dej, ať se zachovám co nejmoudřeji. Kdoví, proč se
vlastně zaobírám touhle malou mrchou. Zajímám se snad o životy lidí na náměstí?
Ne. Tak útlocitný jsem přece nikdy nebyl. Jestli se zajímám o ni? Jestli ano,
je to zlé. Ona není mého druhu.
Zkrátka,
raději jsem její poznámku nekomentoval a zeptal jsem se: „Jak se vlastně
jmenuješ? Já jsem Ondřej. Bylo by dobré, kdybys i ty mi řekla své jméno.“
Zuzana:
„Jsem
Zuzana,“ odpověděla jsem jen. Proč bych mu neprozradila své jméno, když on mi
pověděl své? Co ale přijde dál? Budeme si vyprávět o našich zájmech? Nakonec mě
pozve na svařák a já ho pošlu k šípku, protože piju jen krev?
Když
už jsme u té krve... Proč se od něj vlastně nechám rozptylovat? Já už jsem
dávno mohla být někde jinde. Mohla už jsem být dávno sytá. Já mám takový hlad.
Ondřej:
„Tak,“
pokusil jsem se o vlídné pousmání, i když vím, že s těmi svými křivými
zuby bych se možná usmívat ani neměl. „Co s tebou mám dělat?“
„Co
bys se mnou chtěl dělat? Prostě mi půjdeš z cesty,“ vyštěkla na mě nevrle.
Komunikace s touto osobou mě už přestává zajímat. Nejspíš bude nejlepší, když to
vyřídím co nejrychleji. Ne že by mě dohadování s ní nebylo zábavné.
Naopak. Ale nikam to nevede. A začíná mi být zima. Už se těším, až si doma
lehnu pod deku a otevřu si knížku.
„Hele
Zuzano,“ řekl jsem jí tedy. „Napadlo tě, že bys mohla jít lovit na jiné místo?
Ideálně co nejdál od tohoto náměstí. Třeba tam budeš mít víc štěstí, než zde.
Tady se stejně budou lidi ve velkém shlukovat ještě několik hodin. A pravidla
přeci znáš. Nepřitahovat pozornost běžných lidí.“
Zuzana:
Ten
mě tak bude poučovat o přitahování pozornosti. Zvlášť s tím svým zjevem.
Já vypadat tak, jako on, lezla bych kanálem. Vždyť je k smíchu. Přitom by
jinak vůbec nebyl ošklivý. Když se to vezme kolem a kolem, na něm jsou opravdu
hrozné jen ty hadry.
„Proč
se vlastně neoblékneš lépe?“ vypadlo ze mě, než jsem si to vůbec stačila
rozmyslet. Možná se jevím jako povrchní čůza, ale takhle to prostě vidím. Na
vzhled druhých se prostě zaměřuju. A možná více, než bych měla.
On
se kupodivu rozesmál a pak odpověděl: „To bych pak byl moc velký krasavec a já
bych pak od těch ženských neměl pokoj.“
Nebyla
jsem si jistá, jestli to myslí vážně anebo jako vtip. Každopádně i mě to
vykouzlilo úsměv na rtech. Šašek jeden. Copak se na něj můžu ještě zlobit?
Ondřej:
Komentovat
mé oblečení si ledaskdo netroufne. Jsem přece velký vůdce vlkodlačí smečky.
Nejspíš bych to za normálních okolností ani nestrpěl. Jediný, kdo ohledně toho
vypouští z úst hloupé poznámky, jsou ale jenom lidé. Na ty přece musím
brát ohled. A co jsem nově zjistil, i malé drzé upírky.
Můj
druh má v sobě zakódovanou velikou skromnost. Proto se může stát, že
některé kusy oděvu se u nás dědí z generace na generaci. Je na tom snad
něco špatného? Proč by si někdo kupoval nové oblečení, když to staré ještě
dobře slouží? A zrovna k tomu kabátu po otci, který mám na sobě i teď, mám
zvláštní citový vztah. Vlastně bych řekl, že jsem ještě docela moderní. Můj
bratr třeba dodnes kouří z pradědečkovy dýmky. Tvrdí, že cigarety jsou
plné éček, která způsobují rakovinu. Pěstuje si svůj vlastní tabák a suší ho na
topení.
To
spíš upíři si libují v přepychu. Obklopují se zlatými svícny, perskými
koberci, sametovými závěsy a jinými podobnými zbytečnostmi a starožitnostmi. Za
svůj předlouhý život shromažďují bohatství a majetek. Mnohdy se i stane, že si
pořídí nějakou hodně drahou vilu a tam žijí celá léta. Kolikrát se z nich
pak stanou mistři líčení obličeje. Kreslí si vrásky, protože chtějí před svými
sousedy vypadat, jako že také stárnou. Jsou případy, kdy to vypadá i věrohodně.
Jak ale vysvětlí, že jejich okna jsou stále zatažená nebo proč před setměním
prakticky nikdy nevycházejí ven? Tak na to se mě neptejte.
Zuzana:
„Ondro,
bydlíš v tohle městě se svou smečkou dlouho?“ zeptala jsem se. Tahle
otázka se zdá být chytřejší, než ta, kterou jsem položila před tím. Doufala
jsem tedy, že se mi na ni dostane i inteligentní odpovědi. On řekl: „Vlastně moc dlouho ne. Přestěhovali jsme se sem zhruba před nějakými sedmi
roky. Dříve jsme obývali jednu opuštěnou, chátrající horskou chatu na Šumavě.
Jak krásně jsme si tam žili. Běhali po lesích, slavili pohanské svátky, zpívali
okolním stromům. Pak přišel jeden mladý člověk, který se nám představil jako
majitel chaty a řekl nám, že se máme vystěhovat, protože squattery on nestrpí.
Dokonce policií nám vyhrožoval. Teď to rekonstruuje a přestavuje na hotel.“
Pozorně
jsem naslouchala. Tento příběh je ale vlastně docela typický. Přesto mě ale
nikdy nepřestane udivovat, jak jsou tihle vlkodlaci šetrní. Vsadím se, že se
usazují v cizích neudržovaných domech jen proto, že je jim líto, jak
pustnou a když už tam bydlí, tak je trochu i udržují. A taky bych dala krk za
to, že se cítí ukřivděni, že jim ten muž nezaplatil odškodné, když je poslal
pryč, protože bez nich by to už dávno spadlo.
Kdysi
jsem ale znala jednoho, shodou okolností se také jmenoval Ondřej, který si
přímo liboval v tom, že si postavil stan u nepoužívaného vodojemu a denně
psal básně o tom, tak se měsíční světlo odráží od vodárenské věže. Psal i o
teplárně a o stínech zaprášených domů. Když jsem se ho ptala, proč to jako
dělá, tvrdil, že tím zachraňuje rozpadající se svět. Podivné. Po čase si
z ničeho nic sbalil stan a pěšky se vydal na sever. Už o něm pak nikdy
nikdo neslyšel. Vždycky na mě působil jako schizofrenik. Kde teď asi je? Je to už možná dvacet roků, co jsem to viděla naposledy.
„A
kde tedy bydlíte teď?“ Ptala jsem se dál. Tohle město opravdu znám moc dobře.
Zajímalo mě, kde se tady asi mohli usadit a jak snáší zdejší prostředí.
„No,“
pronesl pomalu. „Dalo to práci něco najít. Na vesnicích bychom byli moc nápadní
a ve městech je naměstnáno tolik lidí. A na takovou pěknou a prostornou chatu
uprostřed přírody už jeden podruhé tak snadno nenatrefí. Nikde pro nás nebylo
volné místo.“
„A
dál?“ vyzvídala jsem dál netrpělivě. Nejsem žádná drbna, ale potřebuju mít
přehled.
On
se zhluboka nadechl a konečně to dopověděl: „No, teď bydlíme v paneláku.
Nalezli jsme sídliště, kde se nám moc líbí. Jsou tam velice nízké nájmy a je to
mimo centrum města oddělené odpadní stokou. A když zaplatíme, tak nám pustí i
topení.“
Tak
moment, tohle místo mi něco připomíná: „Myslíš to sídliště, jak se mu říká
druhý Chánov?“
„Ano,
co je ono,“ přikývne pomalu.
„A
jak se vám žije s tamními obyvateli?“ ptám se a nemohu se ubránit
úšklebku.
On
se rozzářil: „Já osobně jsem spokojen. Měl jsem strach, že všichni budou, jako
ten protivný a namyšlený vlastník chaty, anebo jako ta fiflena, která byla s
ním. Nebo že nedej bože, budou nechápající, jako ta žába na prameni, co dlí na
městském úřadě. Ale ne, tihle jsou v pohodě.“
Ondřej:
Dívala
se na mě s nadzdvihnutým obočím a bylo na ní vidět, že mi nevěří. Ale co
bych jí přesvědčoval? Prostě jsme narazili na místo, kde nás nikdo nesoudí.
Odkud nejsme vyháněni a už vůbec si o nás nepotřebují vést evidenci. Pravda,
zpočátku vůči nám pociťovali velkou nedůvěru. Ani se nedivím, že jsme vypadali
podezřele. Přece jen do jejich komunity přibylo devatenáct podivínů, o kterých
sice nevěděli, to jsou to vlkodlaci, ale i tak vycítili, že je s nimi něco
jinak.
Jejich
způsob života se ale nakonec příliš nelišil od toho našeho. Rozdíl je jen
v tom, že více potřebujeme přírodu. Nasázeli jsme tedy aspoň na jednom
okraji sídliště alej ovocných stromů. Spokojeni jsou ale nakonec všichni. I
člověk přece ocení čerstvá jablka, zpěv ptáků a úkryt před horkým letním
sluncem. Tedy alespoň si to myslím. Každopádně nikdo nenadával.
„A
co na tohle místo vlastně přivedlo tebe?“ otázal jsem se na oplátku já.
Ona
poněkud příkrým tónem odpověděla: „Víš, já se v tomhle městě narodila.
V roce 1752.“
„Aha,“
přikývl jsem. „Ale nežiješ tady, že ne? To bych jinak už o tobě věděl.“
Zuzana
se zamračila: „Jasně, že tu nežiju. Co bych tady asi dělala? Ne, tohle místo
navštěvuji vždy sedmnáctého prosince. V den výročí, kdy jsem se stala
upírkou. V den, kdy mě zavrhla má rodina. Vždycky tu prokousnu hrdlo pár
lidem a pak zase odejdu. Nic jiného si stejně nezaslouží.“
Pak
ode mě odvrátila tvář a já nevěděl, jestli jí mám utěšovat anebo raději mlčet.
Něco se jí asi stalo. A nejspíš cosi dost ošklivého, co je horší, než že ji
odvrhli její blízcí. Ale taky v tom nic jiného být nemusí. Už samotné
vědomí, že vás nikdo vlastně nemá rád, je dost frustrující. A ona to řeší
takhle. Mohl bych jí to však stokrát rozmlouvat, ale krev stejně potřebuje...
Vlastně teď mě napadlo, co když jen sama sebe přesvědčila v tom, že je
všechny nenávidí, aby neměla výčitky svědomí z toho, že je zabíjí? Mám se
jí vůbec na to ptát?
Zuzana:
Ne,
nechci si připomínat minulost, ale už se stalo. A už vůbec jsem nechtěla říkat
žádné podrobnosti Ondřejovi. Cizím vlkodlakům se přece nemůžu svěřovat se svou
nejniternější bolestí. Se svými nejhoršími zážitky. Možná kdybych ho znala
déle, ale co vím vlastně o něm? Mohl by to klidně nějak zneužít. Ale na druhou
stranu se nedovedu představit jak. Událo se to už tak dávno. Ale co kdyby se mi
vysmál? Nesnáším, když někdo zlehčuje má traumata.
„Možná
bych už měla jít,“ řekla jsem. „Mám fakt hlad, a já místo toho, abych si
sehnala někoho k zakousnutí, se tu zbytečně vykecávám.“
On
se pousmál: „No však ti nikdo nebrání. Vlastně jsem si stejně původně chtěl
říct, aby sis hledala jídlo někde jinde, že tady na tomhle náměstí ti pšenka
nepokvete. Vyhni se i mému sídlišti. To bych tě potom musel potrestat. Svých
lidských spoluobčanů si velice cením. Jinak mi je to jedno. Dělej si, co
chceš.“
Přiznávám.
Dost mě překvapilo, že je tak tolerantní a chápavý vůči mé upíří přirozenosti.
Jiný by mě hnal, i kdybych tudy jen procházela.
„Tak
tedy,“ řekla jsem pomalu. „Zatím na shledanou. Jsem ráda, že jsem se potkala.“
Natáhla jsem k němu ruku.
Ondřej:
Potřásl
jsem jí rukou. Její dlaň byla ledová, jako mrazivý vzduch kolem nás. Málem bych
zapomněl, že upíři nevydávají žádné tělesné teplo. Prostě to nejsou bytosti, ke
kterým byste se chtěli dobrovolně tulit, kdybyste se potřebovali zahřát.
„Taky
jsem tě rád poznal, Zuzko. Myslíš, že bychom se mohli vidět někdy
v budoucnu?“
Ona
si odfrkla: „Ale jistě. Vždyť příští rok tu budu zase. Třeba na mě natrefíš.“
Tohle
jsem zrovna slyšet nechtěl. Můžu si za to ale sám. Neměl jsem se na takovou věc
vůbec ptát.
„Myslím,
že už také půjdu,“ pověděl jsem. „Koupím si jenom langoš, koukám, že už i ta
fronta opadla, a zamířím k domovu.“
„Je
ten langoš aspoň dobrý?“ otázala se Zuzana. „Když jsem ještě byla člověkem, tak
se tohle u nás nevařilo a teď to prostě nestrávím, kdybych to chtěla ochutnat.
Zadíval
jsem se na ní pohledem, o kterém jsem doufal, že je soucitný: „Mě to chutná. Je
to vlastně takové rozpláclé kynuté těsto, které se osmaží a pak se na to dá
česnek, kečup a nastrouhaný sýr. Ale už jsem to viděl i v jiné variantě.“
„Takže
taková kobliha na slano? Škoda, že už nemůžu jíst žádné lidské jídlo. Tohle
bych asi měla ráda… Sakra, já ale už opravdu musím jít. Támhle se mi jeden
člověk oddělil od davu. Rychle za ním.“
Pak
mě obešla a zamířila si to rovnou šikmo přes náměstí. Já vyrazil ke stánku, kde
se prodávaly ty langoše, jenže když jsem se tam přiblížil, předběhla mě starší
paní s houfem vnoučat, chlap s rukou v sádře, stařeček
s chodítkem a jakýsi potácející se opilec s kelímkem piva
v ruce.
Na
kostelní věži právě hodinové ručičky ukazovaly čtvrt na sedm. Tak krátké bylo setkání s upírkou
Zuzanou a takové to ve mně zanechalo nesmazatelné dojmy. Uvidím jí ještě někdy?
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář