Víte, jak vypadá literární dílo, které někdo napsal jenom proto, aby něco napsal? Přesně jako níže uvedená báseň. Povrchní, trapná, vůbec ničím nová, která v čtenáři nezanechá vůbec žádný dojem. A když, tak vyvolá pocit znuděnosti, za předpokladu, že by měla víc, než dvacet slok. Takový výkřik do prázdna, který si člověk mohl odpustit.
A přesto bych řekla, že to napsáno být muselo. Je to způsob, jak jsem si koncem října přestavovala průběh Vánoc. Zas tak moc jsem se nespletla, ne? Zároveň jsem se to snažila trochu odlehčit. Nechtěla jsem hodnotit situaci. Jen jsem se s ní potřebovala smířit. A možná ještě stále potřebuju. Tak snad to nebyl marný pokus.
Vánoce s koronou
Jaké
asi budou
Vánoce
s koronou?
Asi
budou zmařený.
Obchody
jsou zavřený.
Nikam
ven se nedostaneš.
Vláda
říká: „Doma budeš.“
Všechno
koupíš v drogerii,
potraviny
také žijí.
Vše
ostatní přes internet.
Zaplatíš
a přivezou hned
dárky
velké, dárky malé.
Všechno
prostě bude skvělé.
Rouškami
strom ověšený.
Jsou
to naše talismany.
Jasně,
že to všechno zvládnem.
Každý
bude zas svým pánem.
A zrovna toto je téma, které se snažím ve svých článcích vynechávat. Mě osobně by neinspirovalo ani k těm pár řádkům...
OdpovědětVymazatNo vidíš. A mě se to psalo docela dobře. Ale víc básní o koronaviru už asi nebude.
Vymazat