Zima, to nejsou jen Vánoce, sníh a abnormálně studená rána. Jsou to především hejna hladových ptáčků, kterým člověk vykácel z přírody všechny keře, na jejichž pupenech a plodech se v zimě krmí. Proto jim občas musí hodit něco do krmítka, aby se jim aspoň trochu revanšoval.
Námět na tuhle jednoduchou a takřka dětskou báseň mě napadl v práci. No aby ne, když jsme zrovna balili všechno možné krmení pro zimní ptactvo. Člověku to prostě nedá. K tomu má člověk odpozorované, jak se který ptáček u krmítka chová a verše mu lezou do hlavy úplně sami.
U krmítka
Vrabci
sedí v krmítku.
Budou
sytí za chvilku.
Je
jim ale velká zima.
Chtěli
by teplejší klima.
Přilétla
i sýkorka.
To
je ale potvůrka.
Vezme
zrnko do zobáčku.
Odlétá s ním na větvičku.
Přispěchal zelený zvonek.
Rozehnal
ten jejich spolek.
Ten
se vždycky zmocnil všeho
Krmení
je prostě jeho.
Zmocňují se pouze ti s mocí!
OdpovědětVymazat