Adventní kalendář 2020 (8. 12.) - Vánoce paní Krakaticové

V době, kdy jsem chtěla psát vánoční povídku pro 8. prosinec v Adventním kalendáři, bylo prostě léto. Slunce, déšť, teplo, zahrádka… prostě absolutní absence vánoční nálady. Ač jsem se snažila vymýšlet, jak jsem chtěla, nic mě nenapadalo. A když už nějaký ten nápad přišel, psalo se to tak těžko. A to jsem si pouštěla vánoční písně a zapalovala svíčky. Prostě nic.
Zkrátka jsem potřebovala něco, co by mě inspirovalo. A tak jsem řekla svým sestrám a mamce, že potřebuju napsat vánoční povídku a že by mi měly říct nějaká slova, která bych tam použila. A ony se činily. Takže ta slova jsou: Koule, Svíčky, Mačeta, Orofar, Větrák, Nevím a Prdel.
Ihned jsem věděla, že jsem si na sebe upletla bič. Přece nejsem žádný Ruda s Ostravy. Ale stejně jsem si řekla, že to zvládnu. Mám na to přece půl roku, ne?
Nicméně to ještě neměnilo nic na tom, že jsem byla v koncích. Že jsem prostě nemohla proniknout do námětů, co poletují prostorem. Že mi prostě nešlo nahlédnout do paralelních realit, ve kterých by se odehrávaly příběhy, které bych pak mohla sepsat. Měla jsem pocit, že zvláště na povídky o Vánocích, jako by se vztavovalo nějaké embargo.
A pak jsem si řekla, že bych měla zase pátrat ve svých již napsaných +věcech. Jako tehdy, když jsem psala o Eduardovi a Tereze. Přece i v jiných mých příbězích jsou lidé, kteří se dříve nebo později dočkají Vánoc. Dlouho jsem o tom přemýšlela a pak jsem si vzpomněla na počin, který jsem psala někdy v páté nebo v šesté třídě. Měl to být dlouhý fantasy román, ale nakonec to ztroskotalo někdy u páté kapitoly, kdy hlavní hrdinku unesli do jiného světa, a já nebyla schopná psát tím cizím jazykem, kterým tam ty bytosti mluvily. A to už jsem měla sestavenou gramatiku a vymyšlené obrázkové písmo, ale bylo to tak komplikované.
Asi si říkáte, proč se tedy chci po letech pouštět do něčeho takového, viďte? Vždyť už ani nevím, jak se ta hlavní hrdinka jmenovala. Nepamatuju si ani, jak se jmenuje její bratr. Snad jen, že byli příjmením Šiškovi. Nicméně tato dívka měla spolužačku Věru Novou a Věra byla vnučkou paní Krakaticové, která ve skutečnosti byla čarodějnice, o čemž neměli ponětí ani její nejbližší, a měla tam sehrát zásadní roli, ale nikdy jsem pořádně nevěděla jakou. Nicméně… jak asi vypadají Vánoce paní Krakaticové?

„Ták, teď ještě pověsím na stromek tu poslední skleněnou kouli a vánoční svátky můžou začít,“ pochvalovala si paní Krakaticová a pomalu přešla do kuchyně. Poté otevřela troubu, popadla chňapky a opatrně z ní vyndala horký pekáč. Odklopila víko a požitkářky nasála vůni pečícího se kuřete.

„Hmm, vypadá to dobře,“ usmála se. Natáhla se pro nedalekou vidličku a hrábla s ní do masa. Když usoudila, že je dostatečně pečené, ještě ho strčila bez víka na patnáct minut do trouby, aby chytlo kůrčičku. Poté nadzvedla pokličku od hrnce, kde se vařili brambory. I do nich píchla vidličkou. „Dokonale měkké,“ zamumlala si ještě a vypnula vařič. Poté z nich slila vodu a položila je zpátky na sporák.

Dneska přece měli přijet dcera Markéta se svým manželem Arnoštem a milované vnučky sedmnáctiletá Linda a dvanáctiletá Věra. Jídlo přece musí být dokonalé. A třeba se jí povede přemluvit Arnošta, aby jí zabil toho kapra, co už dva dny plave ve vaně. Štědrý večer bude sice až pozítří, ale musí přece jen využít toho, že jí navštíví někdo mrštný. Sama už by tu kluzkou rybu ani nevylovila. Každopádně doufala, že zůstanou alespoň do večera. To přece měla v kostele s děvčaty ze sboru zpívat koledy. Přála si, aby se za ní její rodina přišla podívat.

„Co jsem to ještě chtěla?“ zeptala se paní Krakaticová sebe sama. „Ty jo, ta moje paměť, zatracená. Á, už vím,“ belhala se ke staré, červotoči prolezlé skříni, otevřela jí a vyjmula z ní zaprášený a dost ošklivý adventní věnec a položila na stolek. Poté přinesla vysavač, zapojila ho do elektřiny a pustila ho. Hadicí přejela přes věnec, což mělo za následek nejen vyluxování prachu, ale z velké části i suchého jehličí. Zase tedy hučící stroj vypnula a nešťastné pohlédla na to, co zbylo z ozdoby, kterou chtěla položit odpoledne na stůl.

„Proboha, kuře,“ vykřikla najednou a utíkala, co jí její oteklé klouby dovolily. „Poté vytáhne opět pekáč z trouby. Právě včas. Za pár minut už by z křupavé kůžičky jistě byla černá nepoživatelná krusta. Tohle se jí stalo už přece několikrát. Minule pekla kachnu. Řekla si, že se na chvíli natáhne. Usnula a vzbudila se, až když se po celém domě linul pach spáleniny. Teď už si dávala větší pozor. Příště by mohla i vyhořet.

A pak ji napadlo, co udělat s tím věncem. Často takhle během chvilky přeskakovala z jedné činnosti na druhou. Ještě ani neměla dokončenou jednu a už se hrnula do jiné. A tak se sem tam stávalo, že nakonec neudělala nic pořádně. Prostě byla neuvěřitelně roztěkaná. Dnes si ovšem potřebovala dát záležet. To není, jako když si vaří jen pro sebe.

Z krabičky vyndala červené pentle a omotala jimi tu kruhovou věc, takže nebylo ani poznat, že je ještě od loňska. Věnec vypadal jako nový. Donesla ho do kuchyně a položila ho obřadně doprostřed stolu. Ještě do něj napíchala čtyři svíčky a tři z nich zapálila. Perfektní, zatleskala si a běžela se převléknout.

Vzala si světle modrou halenku s krajkami u krku a tmavé tesilové kalhoty. Pak si nakulmovala své prošedivělé, kdysi tak zářivě zrzavé vlasy. Při pohledu na svůj vrásčitý a pihovatý obličej hluboce povzdechla: „Kéž bych si mohla přičarovat zpátky své mládí. Ale to nejde. Ostatní by se moc vyptávali. A beztak jsem už zapomněla, jak se to dělá.“

Po té se podívala na hodiny: „Za pět minut půl jedenácté. Už tu budou, co nevidět. Měla bych vyndat kompot,“ mumlala si dál a zamířila ke spíži. Otevřela dveře a pohledem přejela zásoby jídla, které by jistě vystačily na rok a půl, kdyby přišel nějaký hladomor. „Tak který bude nejlepší? Dýňový? Třešňový? Švestkový? Hruškový? Jablečný? Nebo mám vzít zavařené okurky? Aááá kysané zelí z předloňska. Výborný ročník. Ach to je druhů. No, nechám to zatím být. Zeptám se jich, na co by měli chuť.“

V tom se ozval zvonek. Paní Krakaticová s sebou trhla, jako by jí někdo píchl špendlíkem. To už přece museli být oni. Byla tak zabraná do přehrabování a prohlížení zavařenin, že úplně zapomněla na čas. Nechala kompot kompotem a šla ke vchodu.

Když venku spatřila svou rodinu, rozzářila se: „Aaaa, vy už jste tady? Tak pojďte dál. Honem. Je tam zima.“

Do verandy vešli nejdříve Markéta s Arnoštem a za nimi hned jejich dcery. Všichni paní Krakaticovou pozdravili a přivítali se s ní. Poté si zuli boty, svlékli bundy a nechali se dotlačit do kuchyně.

„Já jsem vám udělala kuře s bramborem. Nandejte si. Dneska se mi to povedlo,“ švitořila paní Krakaticová a ze skříňky nad kuchyňskou linkou vyndala talíře a s hlasitým zařinčením je položila na stůl. Poté z šuplíku vytáhla příbory a hodila je vedle talířů.

„Ale, mami,“ protestovala Markéta. „Teď jsme přišli. Nech nás trochu odpočinout. Když tak až za chvíli.“

„Jo, my jsme si před chvílí měli hranolky z fast foodu, babi. Musíš počkat, až nám vyhládne,“ přidala se Věrka.

Paní Krakaticová se nejdříve zahleděla na kudrnaté hnědé vlasy své mladší vnučky, které tvořily bujnou hřívu a pak do její pihovaté tváře: „Ach ty dnešní děti jedí jen takové blbosti, místo normálních potravin. Kam ten svět spěje. Za mých mladých let tohle nebývalo.“

Poté se otočila na svou dceru Markétu: „Ty jim to dovolíš? Vždyť si tím úplně odrovnají trávení. Za pět let budou mít žaludeční vředy a bude to jen tvoje vina.“

Ale mami, tak horké to zase nebude. Vždyť jim to nekupuju každý den. Jen jednou za čas. Nic se jim nemůže stát.“ Přesto ale v jejích modrých očích zračila nejistota. Její matka dovedla člověka znejistět, jen co je pravda.

„Ty ses zase nechala ostříhat, že jo, Markétko?“ všimla si najednou paní Krakaticová. K tomu tvému kulatému obličeji tenhle účes nesedí. Moje holička by ti to vysvětlila… Hele, já bych možná mohla udělat polévku z pytlíku. Před hlavním jídlem má být přece polévka.“ Poté odběhla opět do spíže.

Arnošt, vysoký tmavovlasý muž s širokým nosem a upraveným plnovousem si povzdechl. Jeho tchyně byla prostě pošuk. Při mluvení mění témata jak zběsilá. Upekla jim maso, se kterým si nejspíš dala hodně práce. Předtím jím ale bude vnucovat polotovar. Ale až po tom, co se nechala slyšet, že z hranolků dostanou vředy. A co jí nezapomene nikdy, bylo to, jak se kdysi snažila překazit jeho vztah s Markétou. Ona prostě nesnesla pomyšlení, že by si její dcera přivedla ženicha, kterého nevybírala ona sama. Dokonce na něj naběhla s mačetou. Dost ho to vyděsilo. Bůh ví, kde jí sebrala. Zavolal by na ni policii. Vždyť ho v podstatě málem zavraždila. Ale Markéta ho tenkrát uprosila, aby to nedělal.

Vyváděla, jako kdyby ona sama měla při výběru šťastnou ruku. Vždyť ona se vdávala šestkrát, přičemž tři z nich nejspíš utrápila k smrti. Se zbytkem se rozvedla. Paní Krakaticová vlastně vzala Arnošta na milost teprve až ve chvíli, když jí přinesl ukázat malinkou Lindu v peřinkách. To ho dokonce potom i pozvala na Rum.

„Na co pak myslíš Arnoštku?“ otázala se Markéta, když viděla svého muže v hlubokém zamyšlení. Arnošt jen pokrčil rameny: „Ale nad ničím. Jen jsem trochu unavený. V noci na dnešek jsem vůbec nemohl usnout. Teď mi to chybí.“

V tom se paní Krakaticová vrátila a v každé ruce držela pytlík s práškovou gulášovou polévkou: „Tak kterou chcete? Tu od Vitany nebo tu od Knorru?“

„Obě jsou hnusné,“ zašeptala Věra Lindě do ucha.

„Hrachovky z pytlíku se ale jíst dají,“ odpověděla Linda potichu.

Paní Krakaticová se rozzářila: „Já už vím. Zamícháme se do hromady.“ Poté vrazila sáčky Lindě do ruky a prosebný hlasem zahalasila: „Drahoušku, mohla bys mi přečíst ty návody? Já na to nevidím. Nechala jsem někde brýle.“

Linda se otráveně podívala na jeden pytlík, a zřetelně odříkávala: „Obsah sáčku vsypte do jednoho litru vroucí vody a míchejte deset minut.“ Poté koukla na druhý: „Obsah sáčku vysypte do tří čtvrtin litru studené vody, za stálého míchání přiveďte k varu. Poté vařte pět minut… Babi, já myslím, že ty polévky jsou neslučitelné. Musíme je uvařit zvlášť.“

Paní Krakaticová se naježila: „Ale nesmysl. Já to nějak udělám podle sebe.“ Vytrhla Lindě polévky z ruky, položila je na stůl a do menšího hrnce napustila vodu z kohoutku. „To uvidíte, jak to bude dobré.“

O několik chvil později byla polévka vařená. Markéta houkla na Věru: „Vyndej, prosím tě, hluboké talíře a dej je na stůl.“

Věra poslušně šla a udělala, co po ní bylo žádáno. Pak se zeptala: „Kdo všechno si dá polévku? To abych věděla, kolik talířů mám připravit.“

„Polévku si přece dají všichni, ne?“ odfrkla si paní Krakaticová.

„Já si nedám,“ protestovala Linda. „Dám si asi rovnou kuře.“

„A já polévky z pytlíku nesnáším. Mají takovou divnou pachuť,“ otřásla se Věrka.

Markéta si povzdechla a odevzdaným hlasem pronesla: „Já si tedy trochu dám. A Arnoštek taky, že ano drahý?“ Arnošt jen pokrčil rameny a raději nic neříkal. Markéta tedy sobě nandala na talíř jednu naběračku a svému manželovi dvě.

„No aspoň někdo,“ zamručela si paní Krakaticová pro sebe. Dost jí uráželo, když se najde někdo, kdo nechce jíst její výrobek. „A jak se jinak máte. Jste všichni zdraví?“ zeptala se pak nahlas.

„Jsme zdraví, zaplať pánbůh,“ odpověděl Arnošt, který přitom hltal gulášovou polévku.

Linda si postěžovala: „To není pravda. Mě už delší dobu pobolívá v krku. Asi je to nějaká viróza.“ Až poté si uvědomila, že měla mlčet. Před svou babičkou přece nemohla říct, že je nemocná. Nesměla ani zakašlat a ani kýchnout, byť by to bylo třeba jen kvůli prachu v ovzduší. To by se pak stalo něco hrozného. Začala by jí léčit. O to se nakonec i pokusila.

„Ach, tebe bolí v krku, zlatíčko? Hned to napravíme. Mám tady bylinkový čaj proti nachlazení,“ vyjekla paní Krakaticová, která náhle zase začala být ve svém živlu.

„Ne babi, já nepotřebuju čaj. Ono to přejde samo,“ protestovala Věra.

„Nebo budeš chtít raději Orofar? Ten tu mám někde taky. Dnešní mladí dávají přednost umělým lékům. Jdu pro něj.“ Paní Krakaticová vyskočila ze židle a utíkala k lékárničce na chodbě.

„Nechci ani Orofar,“ namítala Věra dál. „Prostě to neřeš.“

Paní Krakaticová se stejně nechtěla nechat odbýt: „Někde jsem měla i dubové kapky. Ale kde mohou být? Já je ale najdu.“ To už vytahovala z lékárničky náplasti, obvazy, své prášky na tlak, tablety proti horečce a jitrocelový sirup. „Tady je prd,“ mumlala si při tom.

Následně odběhla do obývacího pokoje a otevřela velkou vyřezávanou skříň v rohu, která se absolutně nehodila k ostatnímu nábytku z dřevotřísky. Tam byly na policích vyskládané lahvičky se všemi možnými po domácku vyrobenými tinkturami, svazečky bylin zavěšené na háčcích, vonné oleje a dokonce třešně naložené v alkoholu. Přesto tam ale neviděla nic, co by tak mohla dát své malé vnučce. Do příště musela doplnit své zásoby.

„Babi, a co je v té krabici?“ zeptala se Věra, která už jinak její léčivé přípravky několikrát viděla. Do oné krabice, co je úplně dole, však neměla možnost nahlédnout. Babička ji to nikdy nedovolila a skříň vždy pečlivě zamykala.

„Nic pro tebe,“ zavrčela paní Krakaticová. „Kolikrát ti to mám opakovat?“

„Že ty tam máš schované nějaké erotické pomůcky? Babi, ty se nezdáš,“ přidala se Linda.

Paní Krakaticová skříň ihned zavřela a otočila se ke svým vnučkám: „Děvčata, kdy vy dostanete rozum? Můžu vám říct jen jedno. Jsou věci, které je lepší nevidět.

„Ne ne,“ usmála se Věra. „Babička tam má určité schované recepty na ty své lektvary, které do nás furt lije.

Paní Krakaticová se jen tajemně usmála. Potom přešla do kuchyně a hlasitě zvolala: „Tak kdo si dá konečně to kuře?“

Všichni se rezignovaně posadili zpátky ke stolu. Paní Krakaticová všem i sama sobě nandala kousek masa a hromádku brambor. Ani si nevzpomněla na kompot, který jim chtěla nabídnout. Nikomu nakonec ani nechyběl. Všichni se najedli do sytosti.

„Tak Věruško,“ zazubila se paní Krakaticová a utřela si do rukávu mastná ústa. „Co by sis přála od Ježíška?“

Věra se ale zatvářila poněkud pochmurně: „Babi, v únoru mi bude třináct. Nevěřím už na Ježíška.“

„To já,“ ozval se Arnošt, „bych si přál nový větrák. Letos v létě dostal tak zabrat, že se úplně zavařil.“

„Tak ten určitě dostaneš,“ smála se Markéta.

„No, tak teď jsi mě připravila o překvapení,“ pronesl Arnošt na oko zklamaně.

„To já,“ ozvala se Linda, „bych potřebovala nový notebook. Ten starý se tak seká.“

Markéta se povzdechla: „Myslíš, že Ježíšek má tolik peněz?“

„Tak já se spokojím s ponožkami a diářem,“ odfrkla si Linda.

„A já bych si přála tričko s lebkou,“ zašvitořila Věra. „Ale co by chtěla k Vánocům babička?“

Paní Krakaticová jen mávla rukou: „Ani nevím. Nic mi nekupujte, děti. Všechno, co potřebuji, si pořídím ze svého skromného důchodu. Snad jen jedno, mi můžete splnit. Večer máme vystoupení se sborem v kostelíku. Byla bych tak ráda, kdybyste se na nás přišli podívat.“

„Ale přijdeme rádi, mami,“ odpověděla Markéta. „Na tvé Vánoční vystoupení se vždycky těšíme.“

Arnošt to raději přešel mlčením a Linda s Věrou se na sebe jen zděšeně podívali. Vždyť poslouchat zpěv jejich babičky vážně není žádná prdel.