Adventní kalendář 2021 (11. 12.) - Schůze vlkodlačí smečky

Pamatujete si ještě na minulý Advetní kalendář? Mám tam dvě povídky o vlkodlakovi Ondřejovi a upírce Zuzaně. Jsou to jedny z mých nejoblíbenějších postav. Proto se k nim letos vracím zas. A dnes se dokonce seznámíte s některými členy Ondrovy smečky a nahlédneme společně do jejich mysli. A protože je to již třetí příběh s tohohle prostředí, musela jsem tomu přiřadit nový speciální štítek.
Snažila jsem se to psát tak, aby to čtenář mohl pochopit, aniž by musel číst i minulé části. Ovšem, když se k tomu přece jen odhodláte, budu jen ráda.

 Ondřej:

Stojím už delší dobu ve své kuchyni a opírám se o poněkud vlažný radiátor. Za zády mám vánočně ozdobené okno a za ním zuří orkán Wilhelm, který od včerejší půlnoci vytrvale sužuje nejen zdejší sídliště, ale i celé Česko. A ještě prý nějakou dobu potrvá. Před chvílí se k tomu navíc přidal déšť se sněhem. Možná že během noci ještě přituhne a ráno se dočkáme bílé pokrývky. To ale nic nemění na tom, že počasí je dnes vskutku nevlídné.

Ani se nedivím, že se někteří členové mé vlkodlačí smečky opozdili a dorazili sem až teď. Prostě se jim nechtělo překonávat ten konec světa, který tam nastal. Každý si přece dvakrát rozmyslí, jestli zůstat doma v teple nebo se trmácet i dvacet metrů do vedlejšího paneláku.

Abych to ale nezamluvil. Já občas ve svém bytě pořádám takové porady. Vždycky se sejdou všichni vlkodlaci, co žijí na zdejším zchátralém sídlišti a probírají události, co se staly, různé návrhy a poznatky a jindy se zase řeší spory a konflikty. Většinou se konají tak třikrát až čtyřikrát do roka. Každý zde může přednést přede všemi, co ho tíží a jak by se to dalo zlepšit. Navrhnout takový sněm může každý člen smečky. Ovšem teprve její vůdce, tedy já, pak rozhodne, jestli má cenu něco organizovat nebo se to dá vyřešit v klidu v soukromí. Vždyť je tak náročné usadit přes dvacet vlkodlaků do bytu 2+1, že jo. Ale dnes jsem podal návrh na schůzi přímo já.

 

Zuzana:

Tak a jsou tu všichni. Konečně. Já jsem tušila, že když Ondra svolá shromáždění smečky na půl devátou večer, že ještě ve čtvrt na deset budeme čekat na poslední opozdilce. Za ten rok, co tu s ním žiju, jsem pochopila, že vlkodlaci si vůbec nelibují v dochvilnosti. Snažím se být samozřejmě tolerantní, ale čeho je moc, toho je příliš. Alespoň jednou by se mohlo začít včas, abychom tu pak nemuseli vysedávat do půlnoci. A zrovna dneska potřebuje probrat veledůležité téma. Tak proč krucipísek nepřišli včas? My upíři takoví nejsme. Potrpíme si na přesnost. A to vždy a za jakýchkoliv podmínek. A taková nedbalost, jaké musím být svědkem, mě jednoduše a prostě štve.

„Prosím o klid, milí přátelé,“ zvolal Ondra a popošel o krok dopředu. Hovor v bytě se trochu ztišil, ale ještě ne dost, aby mohl říct, co má na srdci. „Tak se utište, ať můžeme začít.“

Klasika. Teď je bude půl hodiny přemlouvat, aby byli zticha, a setkání se prodlouží do rána. A já musím jít lovit. I když tedy pochybuju, že v tomhle větru potkám něco živého. Nebo někoho…

Ondra vlastně nemá vůbec žádnou autoritu. Nevím, do jaké míry za to může jeho velmi mírná povaha a do jaké je příčinou fakt, že si jako svou partnerku vybral mě. Mezi vlkodlaky a upíry sice už v jednadvacátém století neprobíhají takové boje, jako kdysi, ale nějaká přirozená nedůvěra tam asi bude panovat vždy.

Ještě chvíli se dívám, jak můj přítel marně utišuje své roztěkané soukmenovce. Je mi ho svým způsobem líto. Nakonec to však už nevydržím a na celé kolo zvolám: „Tak budete už konečně držet huby?“

 

Ondřej:

Všichni v místnosti ztuhli. Všechny zraky se upíraly na Zuzanu. Některé udiveně a jiné zlostně. Nevěděl jsem, jestli mám mít radost z toho, že můžu konečně povědět, co jsem chtěl anebo se zlobit, že zvládla to, co já nedokázal za celá léta. Získat si pozornost posluchačů. Asi bych nemohl dělat přednášky před publikem. Míjelo by se totiž účinkem. Ona naopak vždy zanechá na všech nesmazatelný dojem.

Zuzana do mě šťouchla loktem a pošeptala mi do ucha: „Koukej využít příležitosti a začni. Ti mají morálku pubertálních žáků základní školy.“

Jen jsem přikývl. Má pravdu. Měl bych se stát průbojnějším a rozhodnějším. Jsem přece vůdce vlkodlačí smečky a ne poslanec. Poslanec si tak nějak může dovolit jistou laxnost. Já ne.

„Mám tě kopnout?“ sykla mi Zuzana do ucha a tím opět přerušila můj tok myšlenek. A mezi vlkodlaky v místnosti se opět začal ozývat tichý šepot.

„No jo furt,“ šeptl jsem. Pak jsem se otočil k členům své smečky a nahlas k nim promluvil tónem, o kterém si myslím, že by mohl vyznít majestátně: „Drazí přátelé a drahá rodino, sešli jsme se tu…“

„…Protože tě k tomu dokopala ta tvoje upíří flundra,“ přerušil mě odkudsi zleva hlas mého bratrance Ivana. Zrovna od něj jsem podobnou podpásovku čekal. Ale že začne takhle zhurta?

 

Ivan:

Já to vlastně nechápu. On, jako vůdce smečky by měl jít příkladem. Ne, že si bůhví odkud přitáhne upírku a ještě se od ní nechá přede všemi peskovat. To mi vždycky hne žlučí. Vždyť je to slaboch a nekňuba. Kdyby se vysoké postavení ve smečce nedědilo z otce na syna, ale dostal by se k němu vždy jen ten nejsilnější jedinec, jako to chodí u normálních vlků, tak on by určitě splakal nad výdělkem.

A nejhorší je, že ani nemůžu nic říct. Jsem hned za netolerantního a agresivního nesnášenlivce. Jenže já prostě upíry nenávidím. Všechny. Je snad na tom něco divného, či špatného? No samozřejmě, že není. Proč by taky, že?

„Hele, Ivane, ty raději mlč. Jen závidíš, že s tebou žádná ženská nevydrží. Ještě rád bys bral takovouhle upírku všemi deseti, jen kdyby o tebe měla nějaká zájem,“ zvolal Ondřejův brácha Vojtěch. Ten aby neřekl nějakou kravinu. On už od začátku schvaloval tuhle sodomii. Zrádce. A jejich matka? Ta z počátku nebyla vůbec nadšená, ale z nějakého důvodu se s tím smířila. Ta Zuzana si jí omotala svými intrikami kolem prstu. Jinak to nevidím. A co teprve Adéla s Alenou. Sestry Vojtěcha a Ondřeje. Ty s ní brzy byly jedna ruka. Ale u těch se vlastně ničemu nedivím. Také jsou to takové fúrie. A vůbec se v téhle smečce najde jen málo jedinců, kteří by měli opravdu rozum.

 

Ondřej:

Ne, prosím. Skandál dneska ne. Nemám náladu na nějaké dohady. Chtěl jsem to přejít Ivanův vstup do diskuze bez komentáře. Některé věci je opravdu třeba ignorovat. Vojtěch také opět nezklamal. Sice mě těšilo, že se Zuzany zastal, i když tedy způsobem sobě vlastním, ale na druhou stranu nejspíš vyvolá ještě větší konflikt. Rozhodl jsem se, že raději budu pokračovat, jenže to už mi Zuzana syčela do ucha: „Ondro, drž mě, nebo tomu idiotovi zlámu vaz.“

Povzdychl jsem si, objal ji kolem ramen a přivinul ji k sobě. Přitom jsem jí pošeptal: „Vydrž ještě chvíli. Pokusím se to vyřídit co nejrychleji.“

Pak jsem se opět otočil se své smečce. Tohle mi ještě scházelo. Zuzana je prostě živel. Je velice nebezpečné stát se terčem jejího hněvu a své výhrůžky často myslí smrtelně vážně. A Ivan dosáhne toho, co chtěl. Vyprovokuje rvačku jen proto, aby pak mohl dokázat to, že upíři jsou nebezpečná a ďábelská stvoření bez špetky citu a s touhou vraždit.

Existují sice případy, kdy tomu tedy tak ve skutečnosti i je. Pravdou však zůstává, že většinou útočí opravdu jen z hladu, nebo když je někdo napadne jako první. Málokterý upír je tak psychopatický, že by měl nějakou zvláštní radost z toho, že může zabíjet.

Už vidím, jak se Ivan nadechuje, aby ještě něco řekl, ale tentokrát jsem byl rychlejší já: „Pozval jsem vás sem, abych s vámi zkonzultoval můj a Zuzanin nápad odejít z tohoto sídliště. Život zde je čím dál víc neúnosný. Lidé se nejspíš s těmi svými opatřeními zbláznili a pro vlkodlaky, jako jsme my, je to složité. Jen co se trochu oteplí, navrhuju začít hledat nějakou svobodnější lokalitu. Zase nějaký hlubší les. Nějaké klidné a opuštěné místo, kde nás nebude otravovat žádný pomatenec. Život ve městě byl pohodlný. Ale to je právě ta potíž. Byl. A teď už není.“

 

Tadeáš:

Nemohl jsem se ubránit úšklebku. Že tohle navrhne zrovna takový pecivál, jako je Ondra, by mě nenapadlo. On, který si navykl v každé volné chvíli sedět u topení a číst staré knihy, chce najednou bydlet v lese? Já mu to samozřejmě schvaluju, o to nejde. Ale otázka je, jestli bychom to zvládli. Nikdy jsme přece nežili tak docela v divočině, ne? Tedy já určitě ne. Vždycky jsem byl zvyklý mít civilizaci na dosah ruky. To on a ostatní bydleli dlouhou dobu v nějaké opuštěné, zarostlé barabizně celé kilometry od měst a obcí, obklopené lesem. Do této smečky jsem se přiženil až později. To už ale dávno žili tady v panelových domech. Některé povětrnostní vlivy bychom zkrátka už nemuseli přežít. Všichni jsme si odvykli na divokou přírodu.

Za mnou začal opět zahulákat Ivan a já se opět během krátké chvíle lekl: „Sláva… Ondřeji, konečně tě také napadlo něco normálního. Ty lidi mi taky lezou krkem. Skoro víc, že ta tvoje upírka.“

„Viděl jsem, jak se Ondra zhluboka nadechl a vydechl. Bylo na něm celkem vidět, jak mu Ivanovy nevhodné poznámky dávají zabrat. Viděl jsem i Zuzanu, jak zlostí skřípe zuby a propaluje Ivana pohledem. Bylo mi jasné, že ta holka se drží zpátky, protože má Ondru ráda. Jinak by s Ivanem už dávno udělala krátký proces. Uvědomuji si i to, že se mu snaží být oporou v náročných situacích. A on jí. A v tuhle chvíli jsou nejspíš v koncích oba.

A Ivan? Co o něm říct? On nikdy nebyl žádný vzor vlídnosti a laskavosti. Vždyť proti každému vždycky něco měl. V podstatě je to případ pro psychiatra.

Tak trochu rozčiluje nás všechny. Vyjít s ním není vůbec snadné. Přesto má i mnoho dobrých vlastností. Škoda jen, že si momentálně nemůžu na žádné vzpomenout. To bych asi musel hodně dlouho přemýšlet, abych na nějaké přišel.

 

Adéla:

Cože? Opustit toto místo? To jako vážně? Nevím, jestli se mi nějak chce. Ještě před nějakou dobou bych odsud ze všeho nejraději odešla. Tohle není místo, kde by chtěl někdo, jako já, strávit zbytek života. Teď už si tím ale nejsem jistá. A jestli ano, tak bez Patrika se stejně nikam nestěhuju. Chodíme spolu už pár měsíců a opravdu se s ním nehodlám rozcházet jenom proto, že se většina smečky shodne na tom, že je na čase zvednout kotvy. Co asi udělají, když si postavím hlavu a řeknu, že tu zůstávám?

Ačkoliv odchodem by se vyřešilo mnoho problémů. Například nemusím se zodpovídat z toho, že mám vztah s člověkem. I když to asi nebude třeba ani tak. Vždyť upírka Zuzana mezi nás celkem zapadla. Problém s ní má jen málokdo. A Patrik je také fajn. Myslím, že i jeho nakonec mezi sebe přijmou. Navíc ho znají už léta. Vždyť bydlí se svou rodinou také na tomto sídlišti. Jen Ivana asi budeme muset utopit ve stoce. Má příliš radikální názory a mohl by dělat ostudu.

Daleko horší bude vymyslet, jak Patrikovi sdělit, že jsem vlkodlak. Takovou věc před ním přece nemůžu tajit věčně. A jestli spolu někdy budeme bydlet, tak už to ani nepůjde. Když mu to ale řeknu, nebude mě považovat za blázna? Co já si počnu, když mi neuvěří? Nebo když po mě bude chtít nějaký důkaz a já mu ho nebudu moci poskytnout? Vždyť tohle jde dokázat jenom tak, že se za úplňku proměním ve vlka před jeho očima. A to bych ho také mohla omylem zakousnout. Já se tedy většinou i po přeměně dokážu ovládnout, ale jistotu jeden nemá nikdy. Museli bychom být v tu dobu každý v jiné místnosti.

A vůbec. Když se dozví, co jsem zač, bude se mnou chtít ještě mluvit? Nebude mít ze mě strach? Zajímavá otázka. Chci na ní vůbec znát odpověď? Jsem připravená znát pravdu? Není nakonec to, že ze dne na den prostě zmizím, nejjednodušší řešení?

 

Alena:

Viděla jsem, jak moje mladší sestra Adéla zneklidněla. Skoro až žalostně se dívala před sebe a přitom nervózně podupávala nohou. Vycítila jsem její rozladění. Její zklamání. Jakýsi vnitřní rozpor. Je nad slunce jasné, že díky tomu stěhování bude ještě mnoho sporů a nedorozumění. A když ne dnes, tak v příštích týdnech určitě.

Já se osobně ani nedivím, že se Ondra rozhodl takhle. Osobně mi to i vyhovuje. Vždyť už na něj tlačíme dost dlouho na to, aby si uvědomil, že většina z nás tady být nechce. Ze začátku se zdálo, že tohle sídliště je takové přechodné stanoviště a následně z něj vylezlo, že by tu nejraději zůstal navěky. A když pak začal z vlastní iniciativy sázet ty jabloně a někteří nadšenci mu horlivě pomáhali, tak bylo evidentní, že už ho odsud nedostaneme. Dokonce snad sám sebe přesvědčil, že se nám tu líbí všem, nebo co. Ne, spokojeno je tu ve skutečnosti jenom pár jedinců. Slabá čtvrtina smečky.

A v dnešní době tu už není spokojen nikdo. Zejména proto, že lidé se pořád ještě bojí té choroby a tím znepříjemňují život i těm, kteří mají s jejich druhem pramálo společného. Bohužel jsme ale zjistili, že to můžeme chytit i my. Sice s velmi mírným průběhem, ale přece. Teta Blanka se dokonce potom nechala naočkovat. Jako vedlejší účinek té jejich vakcíny se několikrát samovolně proměnila ve vlka i mimo úplněk. Normálně za bílého dne. Úplně se jí tím rozhodil cyklus. Naštěstí nikdy poblíž nebyl žádný nepohodlný svědek, kterého bychom se museli pracně zbavovat. Prakticky je tím ale vyřazena z lidské společnosti. Pro nás prostě asi taková vakcína není prospěšná. Stěhování někam mimo město je zkrátka ideální řešení. Zde je to pro průměrného vlkodlaka až moc velký stres.

Ale co chudák Adéla? Asi jako jedna z mála bude proti našemu odchodu. A já vím přesně, co je příčinou jejího rozhořčení, i když si myslí, že to před námi tají dobře. Tohle ale přece v takové komunitě, jako je ta naše, ani skrýt nejde. Prostě to není možné.

Ona se totiž schází s tím Patrikem z vedlejšího paneláku. Nedávno jsem je spolu viděla, když jsem měla hlídku. Mimochodem, ten zvyk, že vždycky někdo z vlkodlaků v noci zůstane číhat na stráži, by se možná měl i zrušit. V dnešní době už nemá vůbec žádný smysl. Je to takový středověký přežitek, co mohl být užitečný pro minulé generace. Kdo by nás proboha chtěl přepadnout dneska?

A víte, že se ani nedivím, že si Áďa našla přítele mezi našimi lidskými spoluobčany? Všichni v této smečce jsou si nějak příbuzensky provázaní. Incestní svazky si nemůžeme dovolit A jiní nejbližší vlkodlaci žijí třicet kilometrů odsud. A to je poněkud z ruky. Ale zase tak daleko to také není.

Tenkrát jsme se o nich dozvěděli čirou náhodou. To když moje máma v nějakém menším obchůdku zaslechla rozhovor jiných dvou zákaznic, že v obci té a té je rozlehlá louka s asi dvaceti mobilními domy, kde bydlí nějací strašně moc ekologičtí maniaci. Což by samo o sobě nikoho nezaujalo. I mezi lidmi jsou takoví dobrodruzi. Jenže padla poznámka o tom, že se z jejich osady čas od času ozývá jakési otravné vytí. Jako by tam chovali tucet psů. Nikdy tam však nikdo žádného neviděl. Nebyl to přímý důkaz o tom, že se hovořilo opravdu o vlkodlacích. Ale máma dala na své instinkty a hned za tepla nám přiběhla sdělit své poznatky. Bylo prostě potřeba to prozkoumat.

Ondra nad tím tehdy jenom mávl rukou. Nikdy nebyl moc družný a nehodlal na tom nic měnit. Někteří z nás ale nabyli přesvědčení, že se hodí mít přátelské vztahy s ostatními smečkami, jestli tu v okolí nějaké jsou. Přemluvili jsme ho. Nakonec uznal, že za pouhé seznámení nic nedá.

Vypravili jsme se za nimi autobusem. Ten den svítilo sluníčko a foukal vlahý větřík. Byl to přímo ideální čas pro takový menší výlet. Cesta ubíhala pomalu, protože řidič zastavoval na každé zastávce, kterou jsme míjeli. Ale zato bez problémů. Ani pohádat jsme se nestihli. Dokonce i někteří stále negativní jedinci měli z nějakého nevysvětlitelného důvodu veselou náladu. A to je co říct.

Když jsme dojeli na místo určení, mohli jsme začít pátrat po těch mobilheimech. Což nakonec neznamenalo žádnou velkou námahu. Stačilo se poptat prvního náhodného kolemjdoucího, který nám jejich přesnou polohu vyzradil. Byla to malá vesnice a každý tu patrně měl přehled o všem, co se kde nachází.

Když jsme se poprvé setkali s obyvateli té osady, zjistili jsme, že jsme se sem netrmáceli nadarmo. Že jsou skutečně jako my. Přivítání s nimi se však zpočátku zdálo být velice neutrální, skoro až chladné. Vypadalo to, že spolu za žádných okolností nenalezneme společnou řeč. Richard, již postarší a již skoro nevidomý vůdce jejich smečky však nakonec řekl, že nám dovolí účastnit se večerní grilovačky. Že teprve, až nás lépe pozná, se rozhodne, jestli má cenu se s námi stýkat, nebo ne. Přijde mi to jako velice zvláštní přístup. Znal nás sotva pár minut a už nás zve na takovouto akci. Každopádně jsem doufala, že se všichni z naší smečky budou chovat slušně, aby příště nechtěli grilovat rovnou nás.

Nakonec jsme si ale přece jen padli do noty. Z jedné návštěvy byla druhá, pak třetí. Následně přijeli i oni za námi. Během našich setkávání jsem se sblížila právě s Tadeášem, který nakonec kvůli mně odešel od svých soukmenovců a zůstal s námi. Již spolu žijeme dva roky a máme spolu malou dcerku.

V Richardově smečce ale není už nikdo mladý a nezadaný. A i kdyby, možná by se jí ani nikdo nelíbil. Ale co s tím Patrikem? Mě by napadalo řešení. Adéla by ho mohla za úplňku pokousat. Z něj by pak byl také vlkodlak a případná nesourodost by zmizela. Otázka je, jestli by to prospělo jejich vztahu. Kdo ví?

 

Zuzana:

Jak tak koukám, každý reaguje na myšlenku opuštění téhle žumpy, co si říká sídliště, nějak jinak. Většina se skutečně zatvářila radostně. Z některých čiší smutek. A zbytek, ostatně jako vždy, nedává pozor. Každopádně ale všichni pro jednou mlčeli, jako zařezaní. Tohle mě nebaví. Mám chuť si stoupnout ven, co toho větru. A ze všech nejhorší je Ivan. Ten si rovnou něco čte v mobilu. A je to vskutku ten nejprotivnější vlkodlak, kterého jsem za posledních sto let měla možnost potkat.

A vůbec. Já nesnáším tyhle moderní technologie. Když jsem se narodila, ještě ani orchestriony se nevyráběly. A teď bych se měla koukat na tohle? Ne ne. K tomu mě nikdo nedonutí.

Ondra opět promluvil: „Tak co na to říkáte? Netvrdím, že je to definitivní. Jen to chci probrat jako možnost do budoucna. Samozřejmě se můžete vyjádřit, zdali to chcete nebo ne. Jsme demokratická smečka a jistě se nakonec najde co nejschůdnější řešení pro většinu z nás.

Když jsem to slyšela, prostě jsem musela zasáhnout. Nemohla jsem to nechat jen tak: „Hledej řešení, které by vyhovovalo úplně všem, Ondro. Když je spokojená pouhá většina, dělá to zlou krev.“

„Víš, že po mě chceš nemožné, Zuzko, že jo?“ namítnul on. Má samé výmluvy, není-liž pravda? Z toho by se i upír po… no prostě by se zbláznil… Mírně řečeno.

 

Ondřej:

Jí se to řekne. Prý, že mám hledat řečení, které by vyhovovalo všem. V mé smečce jsou tak rozdílní jedinci, že tomu prostě nedávám žádné šance. Když navrhnu společnou debatu, dopadne to jak v pořadu „Máte slovo“. A kdybych navrhl hlasování a zařídil se podle něj, vždycky by se našel někdo, kdo bude nespokojený. A i pouhý jeden nespokojenec by dokázal rozvrátit celou skupinu. Je to v podstatě neřešitelná situace.

„A co ty Ivane?“ uhodil jsem na něj, když jsem viděl, že mě zřejmě úplně ignoruje. „Ty jistě máš nějaký chytrý návrh, který by si nám chtěl sdělit, že ano?“

„Co se ptáš mě?“ zavrčel Ivan. „Na můj názor jsi nikdy nedal. To si neumíš poradit sám? V těch svých knihách řešení nenacházíš? Víš co? Nevšímej si mě.“

Povzdechl jsem si. Já se ho přece ptal ne proto, že bych nevěděl, co si počít. To vskutku ne. Jen jsem chtěl znát i jeho názor. Zvlášť, když má evidentně toto téma na háku.

„Ach jo, Ivane. Co mám jen s tebou dělat?“ otázal jsem se rezignovaně.

Ivan už chtěl něco odpovědět. Patrně opět něco hrubiánského. Předběhla ho ale Alena: „A co kdybychom si koupili nějakou louku a nechali si tam také přivézt mobilní domy, jako to udělala Richardova smečka? Bylo by to ideální řešení. Je nás dost, když se na nějaký takový vhodný pozemek každý rovným dílem složíme, tak se budeme se mít kam vrtnout. A ani to nemusí být tak daleko. Vždyť mnozí z nás se se zdejšími lidmi přátelí. Byla by škoda přeřezat kontakty.“

„To ale není špatný nápad, Alčo,“ ocenil jsem. „Budu nad ním uvažovat. Má ještě někdo něco?“

Teď se ozvala Zuzana: „Já souhlasím s Alenkou. Tohle je opravdu skvělý návrh. A kdybyste přece jen neměli dost peněz, tak mám na jednom tajném místě ukryté nějaké stříbrné svícny a zlaté mince. Tak kdybyste potřebovali…“

„Jo a obviní nás z toho, že jsme to někde šlohli. To tak. Spadla si z višně, nebo co?“ procedil Ivan mezi zuby.

„Však by se to střelilo na černém trhu, ne? Ty si taky s ničím neumíš poradit,“ oponovala Zuzana. „Víš, ono je to totiž opravdu kradené. Jeden můj známý, Gerhart se jmenuje, to vzal samotnému Ottu von Bismarckovi. Chtěl to prodat, aby měl peníze na uživení své nešťastné rodiny. Po tom nešťastném tuberákovi pak pátrali všichni, kdo měli ruce a nohy. Málem by ho dopadli, jenže jsem ho proměnila v upíra a on jim pak unikl. Před tím mi ovšem daroval něco ze své kořisti. Však jsem si to také zasloužila. Zachránila jsem ho od jisté smrti. Schovala jsem poklad na místě, kde by ho nikdo nehledal a ta skrýš je netknutá dodnes. Vlastně to můžete prodat i oficiálně. Gerhartův zločin je přece už dávno promlčený. Řeknete prostě, že jste to našli.“

Ivan měl ale opět nějakou připomínku: „Chtěl bych znát člověka, který by upírce zaplatil za to, že z něj udělala nestvůru. To, co jsi udělala, je v podstatě nehumánní.“

„Trhni si,“ odfrkla si Zuzana.

„No dobře,“ řekl jsem já. „I zpeněžení těchto předmětů můžeme zvážit, když nebude zbytí. Jinak, je někdo kdo by tady chtěl zůstat? Jestli ano, nebudu ho nutit, aby se stěhoval s námi. Pochopím to.“

Jediný, kdo velmi pomalu a nesměle zvedl ruku, byla Adéla. Zrovna u ní bych nečekal, že se k něčemu bude chtít vyjádřit. Je občas tolik nesmělá. A že by nakonec mohla jít proti proudu, to by mě ani v tom nejdivočejším snu nenapadlo. Věc, kterou mi řekla, mě zkrátka dost překvapila: „Ondro, já… no… nevím to jistě, ale nejspíš zůstanu tady. Nechci nikam pryč. Nechci si zvykat na nové místo ani na nové lidi.“

„A budeš nám chtít prozradit důvod, proč ses tak rozhodla, nebo to budeš chtít napřed nechat v sobě uzrát, než budeš připravená nám to sdělit?“ Věděl jsem, jak je citlivá. Nechtěl jsem z ní něco násilím páčit. Jen jsem se zeptal nejopatrněji, jak jsem dokázal.

„Myslím, že zatím počkám. Ale nevím, jestli někdy vůbec připravená budu,“ špitla ona a nervózně se dívala kolem sebe.

„Dobrá,“ přikývl jsem. „Možná si o tom promluvíme později… Chce ještě někdo něco říct? Jestli ne, mohli bychom naši sešlost ukončit.“

A jelikož už nikdo neměl žádnou věcnou připomínku, ještě jsem dodal: „Kdyby ještě někdy potom někdo chtěl podat nějaký návrh, může mi ho kdykoliv sdělit.“ Zaniklo to však v obecném hlaholu. Někteří dokonce už začali vstávat ze svých židlí a polštářů. Já jsem jim ještě neřekl, že mají jít domů, ne? Nepočkají ani na rozloučení?

„Tak vám tedy přeji hezký zbytek večera a pěkný advent.“ Musel jsem dokonce zvýšit hlas, abych je překřičel. Na oplátku mi někteří popřáli dobrou noc.

Když jsme v bytě konečně zůstali se Zuzanou sami, pořádně jsem si oddychl. Zase tu bude klid. Z tak velké přemíry společnosti se zase budu vzpamatovávat nejméně týden.