Adventní kalendář 2021 (14. 12.) - Vánoční nákup na Venuši

Toto je další příspěvek do Adventního kalendáře. Je to vlastně můj první pokus o sci-fi. Námět mě napadl čistě náhodou. Asi už jsem tak zoufalá z hledání vhodných témat do tohoto projektu, že z toho vylezlo nakonec toto.

Kdyby mi ještě před pár lety někdo řekl, že jednou budu slavit vánoční svátky ve městě pod poklopem, které si jen tak pluje vzduchem, vysmál bych se mu. Kdyby mi k tomu všemu začal vyprávět o tom, že to zmíněné město, se bude vyskytovat asi pět set kilometrů nad povrchem planety Venuše, nejspíš bych už na něj volal psychiatra. Vždyť kdo to kdy slyšel, že jo? Takovým blábolům přece jen těžko někdo uvěří. Dnes je to však realitou. Toho by se jeden nenadál.

Lidstvo vlastně k takové vymoženosti přišlo jako slepé k houslím. A to doslova. Celá desetiletí jsme si jen tak žili ty svoje podělané beznadějné životy a žádný průměrný občan ani netušil, co se nachází pod povrchem naší civilizace. Je až neuvěřitelné, že jsme až doposud měli všechno před očima a nic do té doby neviděli.

Nevěděli jsme o tom, že vlády mnoha států již celá desetiletí komunikují s mimozemšťany. Netušili jsme ani o tajných skladech v podzemí, v nichž se zachází technologie a vynálezy o kterých se nám nikdy ani nesnilo. Zařízení na výrobu volné energie zdarma, díky němuž už nikdy nikdo nebude závislý na elektrárnách a fosilních palivech. Nebo třeba takové teleporty. S jejich pomocí se přemísťují lidé a věci z místa na místo. Sice jen na vzdálenosti do deseti kilometrů, ale i tak se dost omezila automobilová doprava. A i ta už se mění od základů. A co teprve takové super výkonné vesmírné lodě. A úplně nejlepší je ten stroj na odrušování a vytváření gravitace. Jen kvůli němu se přece udrží naše město, které tu jen tak mimochodem existuje možná už šedesát let, ve středních vrstvách venušanské atmosféry. A ještě mnoho dalšího se lidstvu dostalo do rukou.

Tehdy 23. března 2024 pozemského času totiž jakýsi agent z USA všechno poodkryl. Vyzradil mnohá tajemství, která nám doposud byla zatajena. Že prý jejich skupina po dlouhé době pracného snažení porazila ty žáby na prameni, které jen brzdily pokrok a zotročovaly lidstvo a že teď budou dohlížet na svět oni. Jak šikovně to dělají, musíme posoudit každý sám. A jestli tihle budou lepší, než ti předchozí, to ukáže až čas.

Od tohoto slavného dne, o kterém se děti budou učit ve školách, se úplně změnil svět. Ve velkém se tu začal zavádět nový systém. Budovy se odstřihávaly od elektrické sítě a každý dostal domů malou krabičku, která dokázala napájet energií celou domácnost. Bezdrátově. Zahájila se i výroba aut na tento pohon. Začala zanikat některá pracovní místa. Ba co víc. Mnohá odvětví průmyslu už nikdy nebudou existovat. Obratem však povstávají z popela nové příležitosti.

Samozřejmě, že se mnozí z takového dění propadli panice. Pár se jich i nervově zhroutilo. Všechny tento šok hluboce zasáhl. A abych pravdu řekl, něco takového se přece dalo očekávat. Odhalení bylo příliš prudké. Osobně jsem přesvědčen, že bych to udělal chytřeji, ale co naplat.  V podstatě je to pro něco jako konec světa. A kdo si nebyl schopen všimnout nového začátku, asi hodně trpěl.

Jako první se z toho oklepali alternativně smýšlející lidé a konspirační teoretici, kteří tak nějak o všem věděli už dávno. A pak čtenáři sci-fi, kteří byli na podobnou budoucnost také již psychicky připraveni. Jinak většinová populace se zdá být dost rozladěná. Ale po těch deseti letech se zdá, že se to snad konečně ustálí.

Na planetě Zemi je zkrátka teď veliký chaos. A proto jsem využil příležitosti, jakmile se vyskytla možnost odletět pryč. A nebyl jsem sám. Jaké tehdy bylo moje překvapení, že toto místo existuje. Předtím tu měly bývalé světové elity své haciendy. Nyní je však přístupné pro veřejnost. Koupil jsem tu celkem levnou nemovitost a tu jsem si upravil podle svých potřeb. Já nevím, čím to je, ale zdejší pozemky skoro nikdo nechce kupovat. Většina lidí si pořizuje předražené stavební parcely na Zemi a málokdo se hrne do vesmíru. Jejich chyba. Já zde vlastně přebývám už tři roky a jsem tu spokojen. Bydlí tu i zhruba dalších pět tisíc lidí různých národností. De facto nejsme žádné velkoměsto, ale zase tak málo nás tu také není.

Život je tu vlastně docela specifický. Prakticky nikdy tady kvůli hustým a neprostupným mrakům není vidět Slunce. Což se zdá být jedinou nevýhodou. Na druhou stranu, když tam venku za sklem začne zuřit bouře, je to úchvatná podívaná.

A co se týče výše zmíněných Vánoc, mohou zde probíhat v rámci možností zcela běžným způsobem. Každou chvíli sem přiletí meziplanetární pojízdná prodejna a doručí sem vše, co je potřeba. Například potraviny, vodu, oblečení a dnes prý přivezou i stromečky a jiné vánoční potřeby. Já sice vlastním umělý, ale letos si pořídím živý. Mám rád vůni jehličí. Však už na tu zatracenou vesmírnou nákladní loď čekám kdovíjakou dobu. Už před půlhodinou tady měla být.

V našem městě moc stromů není. Nanejvýš člověk může vidět pár rostlin v květináčích, co skomírají pod umělým osvětlením. Vlastně ani žádné nepotřebujeme. Ani kvůli fotosyntéze ne. Máme přece stroj, který dokáže štěpit oxid uhličitý na kyslík k dýchání a uhlík, jež se v podobě grafitu usazuje ve speciálních bednách. Z něj se později vyrábí tuhy do tužek. A ve venušanské atmosféře je hodně CO₂. Skoro devadesát pět procent. Takže zatím nehrozí, že by snad mohl v nejbližších letech dojít. Přesto ale šlechtíme rostliny, které by dokázaly prospívat i v tomto přítmí, které zde panuje. Život bez zeleně je prostě smutný. Proto jsem si to také vzal na starost.

Nakonec se po dalších dlouhých minutách nezávazného bloumání v myšlenkách přece jen ozvalo vzdálené hučení. Pojízdná prodejna se už blíží. To je radosti. Místo, kam se stánky i s prodavačkami obvykle teleportují, je označeno takovým velkým oranžovým kruhem, nakresleným na zemi. Tam v určité hodiny nikdo nesmí, aby mu stánek nepřistál na hlavě. To ale neznamená, že budu někde daleko. Ne, já jsem si stoupl přesně k hraniční čáře, abych přišel co nejdříve na řadu. Bohužel to ale napadlo i většinu měšťanů, takže je tu, jako obvykle veliký nával. Doufám, že budou mít dostatek zboží. Před svátky někteří lidé nakupují, jak zběsilí. Já třeba kupuju jen to, co potřebuju. To ostatní sem vždycky vtrhnou, jako kobylky. No zkrátka sem ty mezihvězdné prodejny musí létat častěji, než třikrát do týdne. Pak si nemáme hromadit zásoby. 

Zvuk motoru vesmírného plavidla zesílilo. Nad skleněnou kupolí už bylo vidět celé. A bylo tak obrovské. Možná půl kilometru dlouhé. Zastavilo se těsně nad námi a ozval se písklavý zvuk tak typický pro teleportaci větších předmětů. Poté se zablesklo a na prostranství, které před tím bylo úplně prázdné, se najednou objevily stánky se vším možným.

Všichni jsme se rozešly mezi ně. Já ihned zamířil k Vánočnímu zboží. Prodavač byl podle vzhledu asi nějaký Vietnamec. Rozhodně ale nemluvil česky, jak jsem zvyklý, ze své domoviny. Tento něco neustále švitořil a postupně bral do rukou různé krabičky s ozdobami, se stříbřitými řetězy a světýlky všech barev. Zkrátka mi nabízel věci, které jsem vůbec nepotřeboval. Ty už jsem měl. A stromky tu nebyly.

Chtěl jsem tedy zase odejít, ale v tom jsem si všiml docela pěkných svíček. Ty by se mi hodily. A také to kulaté skleněné těžítko, ve kterém sněží. V našem městě je stálá teplota kolem čtyřiceti stupňů Celsia. Nepadal by tady sníh, ani kdyby tu nebyl ten poklop. O to více mě udivilo to, že tamhle vzadu někdo nabízel čepice, šály a bundy. Tady většinou stačí tílko a kraťasy. Ale s tímhle těžítkem se alespoň přiblížím bílým Vánocům a k ladovské zimě.

Ukázal jsem tedy prstem na věci, které jsem si vybral, a on je s úsměvem balil do tašky. A pak něco zamumlal. Předpokládal jsem, že mi řekl cenu. Kdybych tomu porozuměl, bylo by to lepší. Hele, já už jsem se tu naučil nakupovat anglicky, francouzsky, španělsky i německy. Pomalu už jsem začal přemýšlet, kterou řečí s ním promluvit a pak jsem si všiml čísla na jeho kase.

My tady obvykle platíme v kryptoměnách. S normálními penězi by to asi bylo složité, kdyby se všechno muselo řešit přes pozemský bankovní systém. Ostatně banky už jsou jen přežitek, který tu je už jenom kvůli těm, kteří se ještě nesmířili s tím, že starý svět je mrtev. Vytáhl jsem tedy svou bitcoinovou platební kartu a vyřídil transakci.

Pak jsem zamířil dál. Došel jsem ke stánkům s exotickým ovocem a kokosovými ořechy, viděl jsem i bedýnky s mrkví, petrželí a zelím. Samozřejmě že i tady jsem nakoupil ke své spokojenosti. Následně jsem míjel pultík s vodkou a rumem a odbočil tam, kde jakási postarší paní prodávala šunky, klobásy a salámy. To je můj přesně můj rajón.

A pak jsem konečně zahlédl to, co jsem měl v plánu sehnat původně. Živý vánoční stromek. Již s plnými taškami jsem se tam dopotácel. A jaké bylo moje překvapení, že prodavač byl taky Čech. Už dlouho jsem tu žádného nepotkal. A tvářil se velice nerudně.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem. „Mohl bych poprosit o jeden vánoční stromek?“

„Stromky po mě chce každý,“ pronesl otráveně. „Každý prosí o stromek, místo aby rovnou ukázal na ten, který se mu líbí. Vždyť jiné zboží tady ani nemám.“

Chvíli jsem na něj zaraženě koukal. Trochu mě to vyvedlo z míry. Takové zacházení jsem totiž při nakupování už dlouho nezažil. On, jako by si uvědomil, že to trochu přepískl a začal mi ukazovat svůj tovar: „Tak toto všechno jsou stromky, víte? No jen řekněte. Chcete osmdesáticentimetrový, stodvaceticentimetrový nebo snad dvoumetrový? A jakou šířku? Anebo vám spíš záleží na druhu? Dáváte přednost smrku, borovici, nebo jedli? Hlavně mluvte. Podívejte se, jaká je za vámi fronta.“

„No,“ nalezl jsem opět ztracenou řeč. „Snad jedle by byla dobrá. Tamta vypadá dobře.“

Prodavač vzal stromek, na který jsem ukázal. Já jsem ovšem věděl, že to, co mu teď řeknu, ho opět naštve. Měl jsem plné ruce tašek a tohle už bych nepobral: „Mohl bych si u vás ten stromek ještě chvíli nechat zamluvený? Jen si skočím domů odložit nákup a vrátím se.“ Viděl jsem, jak ten člověk rudne.

Ani jsem nečekal na další nálož nepříjemných keců a odběhl jsem ke svému domu. Vlastně jsem bydlel o tři ulice dál, takže mi to nezabralo vůbec žádný čas. Odemkl jsem, odhodil všechny věci do předsíně a vrátil se zpět na tu provizorní tržnici.

Když jsem se vrátil, trvalo dost dlouhou dobu, než vymizela ta řada lidí, která se od mého odchodu ještě navýšila. Nakonec jsem se opět dostal na řadu.

„Tak jsem tady zase,“ řekl jsem, když jsem opět stanul před tím prodavačem.

„Jo, vidím. Všichni nakupují na první pokus, jen vy jste tu už podruhé. Od té jedličky jsem musel odrazovat už jinačí zákazníky, než jste vy.“

Pokrčil jsem jen rameny: „No jo, no.“ Pak jsem vytáhl platební kartu. Raději jsem se podíval na cedulku, kolik to stojí, abych se ho nemusel ptát. Ještě by mě křivě obvinil z toho, že neumím číst. Následně jsem zaplatil.

On pak najednou prohlásil: „Já ty stromky mám už skoro vykoupené a to ještě musím jít prodávat v dalších sedmi venušanských městech. A zítra letím na Mars. Jen si to představte. Tady horku, jako kráva, v raketě horko, jako kráva a na Marsu zase nastydnu." 

„On si člověk nevybere,“ ušklíbl jsem se já. „Všude je něco. Hele, jestli sem někdy ještě přiletíte, mohl byste mi přivézt nějaká semínka jehličnanů? Zkusil bych to tady pěstovat. Určitě seženete nějaké menší kultivary. Třeba nebudete potom tolik pracovně vytížen, když budeme ve vánočních stromcích soběstačnější."

„A nechcete rovnou přivézt bonsaje?" odfrkl si on. "Já mám licenci na stromky a ne na semínka. Víte, jaká mě sužuje byrokracie?

"No tak teda děkuju a na shledanou," povzdechl jsem si, vzal jedli přes rameno a zamířil zpět ke svému domovu.