Výlet do ráje

Zdravím milí čtenáři. Tak jsem se zase jednou rozhodla, že se zúčastním Spisovatelské výzvy na Wangjiho blogu. Dala jsem si takový závazek, že letos budu psát více povídek. Loni jsem tuto zálibu trochu zazdila, tak snad letos toho vyplodím více. Tak proč nezačít s tímhle?

A v čem že výzva spočívá? Příběh se má odehrávat v prostředí na obrázku a zároveň se v něm mají objevit tato slova: Moře, polibek, sen, výhled, vzducholoď, krása, město a příroda.

Zdroj obrázku

Nastal soumrak. Slunce už pomalu zapadalo. Výhled na město i okolní přírodu brzy pohltí neprostupná tma. I rackové už pomalu utichali. A my se kráčeli po břehu moře. Ostatně jako vždy, když je hezké počasí a dovolí nám to pracovní povinnosti. Poklidné procházky jen ve dvou máme rádi. Milujeme ten přicházející klid s nastávajícím večerem. A pak tu kouzelnou atmosféru na pomezí letního večera a noci. Je škoda v tuhle chvíli sedět někde vevnitř.

Mírný vánek lehce čechral listy v korunách stromů i naše vlasy. Kdesi u ucha mi bzučel komár, ale toho jsem téměř nevnímala. V mém světě jsi byl v toto chvíli jenom ty. Vzal jsi mě za ruku. "Mám pro tebe překvapení," pošeptal jsi mi do ucha."

"Jaké?" otázala jsem se. V mých představách se v tu chvíli zjevilo ledacos. Chce mě pozvat do kina? Nebo snad na koncert? Či ho napadlo, že koupí lístek na jízdu na ruském kole? Objednal snad stůl v nějaké drahé restauraci? Také plavba parníkem by nemusel být k zahození.´ Ano. Takhle nějak jsem uvažovala. "No tak mě nenapínej," naléhala jsem.

"Uvidíš," odpověděl jsi mi tenkrát s šibalským úsměvem. Vypadal jsi při tom nadmíru tajuplně. Potom jsi řekl: "Pojď se mnou."

A já šla. Vedl jsi mě k aleji ovocných stromů, a pak ještě kousek za ní. Pokračovali po travnaté cestičce k lesoparku. To už jsem pomalu začínala uvažovat nad tím, co jsi asi mohl mít za lubem. Zda se ti nehodily hlavou nějaké postranní úmysly, kterým, bych se snad ani nebránila. Ale během pár minut jsme jím prošli. To, co jsem měla možnost shlédnout za ním, mi vyrazilo dech. 

Na volném prostranství za lesíkem se tyčila k nebi vzducholoď. Ještě nikdy v životě jsem na vlastní oči žádnou neviděla. Tahle nebyla nijak velká. Tak maximálně pro deset lidí. Zářila odstíny oranžové a žluté a skvěl se na ní nápis Výlet do ráje.  "Bože," zašeptala jsem. Na nic jiného jsem se nezmohla. 

"Koupil jsem nám vyhlídkový let při západu slunce," pověděls mi a vzal jsi mě kolem pasu. "K tvým narozeninám."

"To byl vždycky můj sen, letět ve vzducholodi," vyrazila jsem ze sebe. "Jak jsi to věděl?" 

"Tipnul jsem si," uculoval ses a mě tenkrát imponovala tvá schopnost odhadu. To až o nějakou dobu později jsem se dozvěděla, že ti to vyzradil můj bratr. "Víš," říkal jsi dál. "Její kapitán obvykle vyráží, až když má obsazená většina sedadel. Tak jsem si je musel zamluvit skoro všechna.  Bude to let jen pro nás dva."

Do očí mi vhrkly slzy dojetí. Tohle předčilo veškeré mé očekávání. Já a letět ve vzducholodi? Měla jsem chuť si povyskočit radostí. "Ty ani nevíš, jakou jsi mi udělal radost," objala jsem ho. "Vždycky jsem se chtěla vznést k nebi. Plout si jen tak nad krajinou a vnímat tu krásu pod sebou. Vidět ty kopce a údolí a mít své rodné město jako na dlani. A pak si jen tak plout nad mořem a pozorovat vlny z výšky." 

"Tak v tom případě hurá na palubu, ne?" zářivě ses usmál. Šli jsme spolu bok po boku po schůdkách nahoru. Uvnitř stál kapitán vzducholodi. Jak nás spatřil,  hned nás začal srdečně vítat a vybral nám ty nejlepší místa. Následně se kamsi vytratil. 

"To je tak vzrušující," zvolala jsem plná očekávání.

"Také jsem ještě nikdy ve vzducholodí neseděl. Bude to premiéra pro nás oba," odvětil jsi. Přitom jsi mě přivinul jsi mě k sobě. V tvém objetí jsem se vždycky cítila chráněná. Jako by veškeré nebezpečí světa na mě nemohlo. 

"Vlastně jsem vždycky měl z létání hrůzu. Ne, že bych měl závratě. To ne. To bych nemohl brigádničit na stavbách. Ale do letadla bych třeba nesedl. Ale tohle vzdušné plavidlo je pomalé. Nemám z něj takové obavy." 

Usmála jsem se a objala ho také. Vypadalo to totiž, že ten den budu muset poskytovat oporu já jemu. Ale ocenila jsem jeho vůli překonávat své strachy a odvahu se k nim přiznat. "Neboj," řekla jsem mu. "Já tu budu s tebou. Nenechám tě tu samotného." A když jsem slyšela zvuk startujícího motoru a hořák ohřívající vzduch v plášti, dodala jsem ještě. "Teď už vlastně ani nemůžu."

V ten okamžik jsem jsi mi vtiskl na dlouhý polibek a já ti ho oplatila. Líbali jsme se, dokud se vzducholoď pomalu nevznesla. A já pak mohla pozorovat svět z výšky, jak jsem o tom vždycky snila. Připadala jsem si jako v románech od Julese Verna. A co bylo nejlepší, ty jsi mi byl na blízku. A snášel jsi to docela statečně. I když jsi byl chvílemi trochu pobledlý. A pak se začalo pomalu stmívat a pod námi se rozsvěcela světla. Když se člověk v tu chvíli dívá na města z výšky, připomínají druhou noční oblohu. Jak to, že jsem si to nikdy neuvědomila?

Po nějakém čase jsem cítila, že klesáme. Já byla stále ještě plná dojmů. I ty ses tvářil spokojeně. Vsadím se, že tobě se let nakonec také líbil. Každopádně já si to užila moc. Ten večer byl jeden z nejhezčích v mém dosavadním životě. Až budeš narozeniny slavit ty, musím ti také vymyslet něco velkého. V hlavě se mi začíná právě rodit nápad. Ale je to překvapení, takže si to zatím nechám pro sebe.