Zdravím milí čtenáři. Ve čtvrtek 7. března jsem zažila něco vskutku nečekaného. Ani ve snu jsem si nedovedla představit, že se v naší obci stane něco takověho. U nás se přece neděje nikdy nic. A člověk je za to částečně rád.
Mám nějaký zánět dutin, či co, a tak ležím doma. Chvílemi hraju hru na mobilu, chvílemi podřimuju. A najednou slyším jakési dunění. Nepřikládala jsem tomu žádnou váhu. Uždvakrát nám okolo baráku ten den projeli popeláři a tohle neznělo o moc jinak. Myslela jsem si spíš, že projíždí nějaký bagr či trakror, či nějaká jiná obří stará kraksna.
Pak začaly trochu rachotit i dveře. Ani to mě ještě nevytrhlo z letargie. Stará pračka kdysi dělala při ždímání takovvé otřesy, že ty dveře drnčely také. Sice o chrup míň, ale i tak. Jenže tahle nová to tolik neďělá. Navíc se v tu chvíli vůbec nepralo.
Během chvilky jsem už měla pocit, že už se otřásá celá místnoct a skříň. V tu chvíli jsem ztuhla. V první chvíli mi hlavou proběhla myšlenka, jestli to nedělá kotel. Už jsem měla pocît, že za pár okamžiků vyletíme do povětří. Pak se se mnou zatřásla i postel. Přikryla jsem se peřinou až ke krku a ani mě nenapadlo, že bych možná měla vstát. A pak... jako když utne, to odeznělo.
Celé to trvalo deset sekund. Možná patnáct. Ještě dalších čtvrt hodiny jsem ležela bez hnutí a trochu v šoku. Pak mi došlo, že do povětří tedy nevyletím. Dnes ne. Ale co se to tedy stalo?
Napadla mě možnost, že by to možná mohlo být i zemětřesení. Ihned jsem tu myšlenku zapudila jako nesmysl. Taková věc se přece u nás nikdy neděje. Mořná někde u Chebu nebo u Ostravy. Ale u nás na Strakonicku? Nesmysl. To už by bylo pravděpodobnější, kdyby se před nedalekou hospodou propadla silnice. Stejně ale nějaká část ve mě věděla, že to klikdně to zemětřesení být mohlo.
Žádný výbuch. Jenom zemětřesení... Nebo halucinace. Ano. Tak málo věřím tomu, co se okolo mě děje. A ptotože jsem byla ještě trochu rozrušená, tak jsem si šla ohřát jídlo. Protože jídlo uklidňuje. Čokoláda nebyla, proto jsem se musela spokojit s buřt gulášem.
Pak jsem celý ten zážitek pustila z hlavy. Nakonec jsem i usnula. Vzbudilo mě, až když mamka přišla z práce. Rovnou se mě zeptala, jestli jsem také pocítila to zemětřesení. Že prý epicentrum bylo na Písecku a že to mělo 3, 4 Richterovy škály. V duchu jsem zajásala. Takže nejsem blázen. Byly to skutečné otřesy. To se mi ulevilo.
A co vy? Také jste dnes zažiili něco pidobného, jako já? A jak jste to prožívali? Nebo vás to tentokrát úplně minulo?
Manželovi dnes v tu dobu bylo divně, asi k tomu. Zažila jsem zemětřesení už třikrát, jednou se kýval jen lustr a bylo to ve Šluknovském výběžku, ale bez hluku, pak na Brači a to byl pořádný hukot, asi 4,5 R.st. a jednou jižně od Benátek v Itálii ve čtyři ráno a to padala omítka a poskakovaly postele v pokoji, hukot dost temný a silný.Taky asi 4,7 st. Že bývá zemětřesení u Frantovek, to vím, ale na Písecku, to je rarita. Jiřina z N.
OdpovědětVymazatHaha, pobavila mě ta část, kdy ses schovala pod peřinu. To člověka před zemětřesením opravdu ochrání. :D Já měla úplně stejnou reakci, když jsem zažila svoje první zemětřesení v Japonsku. :D
OdpovědětVymazatSlyšela jsem to ve zprávách. Zřejmě to není nic příjemného, když člověk nebo, co se vlastně děje. O tom zvláštním dunění psala i Květa, která je také že Strakonicka. Měj se moc pěkně.
OdpovědětVymazatJá jsem momentálně v Praze u babičky, já tedy nic necítil jen jsem slyšel divný zvuky v pokoji, ale nevím jestli to bylo přímo to datum... Celý svět se zbláznil poslední dobou... 🤦🏻♀🤦🏻♀🤦🏻♀
OdpovědětVymazatu nás nic, ale četla jsem o tom :)
OdpovědětVymazatMasakr, já jsem nic takového ještě nezažila a upřímně ani nechci. Děsí mě, co se s naší Zemí děje a myslím, že tyhle živelné pohromy se budou dít častěji. Je to šílené, ale jak se k Zemi chováme, ona nám to vrací. A fakt se toho děsím. :/ :-)
OdpovědětVymazatZrovna nedávno jsem našel v archivu svůj dávný zápis velmi podobného zážitku z roku 1986, tehdy šlo - jak se ukázalo - o zemětřesení s epicentrem ve Slavkovském lese, které bylo velmi citelné i na Domažlicku. Myslel jsem, že podobný zážitek už nikdy mít nebudu, ale pak přišly otřesy při mém pobytu v Tokiu a hlavně řecké zemětřesení z roku 2003, ze kterého mám svůj "osobní rekord", protože šlo o otřesy 6,4 stupně Richterovy stupnice a to už byl docela mazec. Tak jsem docela rád, že naše české prostředí má celkem pevný fundament a podobné zážitky nám dopřává jen zřídka a v umírněné podobě :-).
OdpovědětVymazatTak to nebyl tedy příjemný zážitek. Opravdu jsem ráda, kde žijeme. Když už se něco takového objeví, neohrozí nás to. Přeji krásné dny. Šárka
OdpovědětVymazat