Zdravím, milí čtenáři. Letos jsem byla poprvé na houbách a něco málo jsem našla. Vlastně jsem ani moc neshledala. Jen jsem se prošla skrz řídký lesík. A něco jsem našla přímo u cesty. Také jsem viděla spoustu neznámých vymyšlených hub, které ani nejsou v atlasu.
Fotky jsou ze dvou různých dnů. Ta první je že 3. června a ty ostatní z 10. června.
Tuhle fotku ze 3. 6. jsem nevyfotila při procházce. Ta rostla pár metrů od silnice. Všimla jsem si jí, když jsem šla tenkrát z práce. Ani nevím, co je to zač. Ona má jisté znaky bedlovitosti. Dokonce by člověk řekl, že to je nejedlá bedla hranostajová. Jenže ta roste od srpna do října. Teď je přece červen. I když je pravda, že letos docela hojně rostou podzimní houby už od jara. Ale kdo ví, co je to doopravdy.
Zdravím, milí čtenáři. Tak nějak jsem si uvědomila, že vlastně strašně dlouho nic nepřibylo v sérii článků, ve kterých představuji nějakou píseň s animovaným videoklipem. A protože jsem se rozhodla, že pro tentokrát vás nebudu šetřit, tak jsem vybrala Sveet Evil Sun od kapely Candlemass.
Tohle vlastně není videoklip s nějakým napínavým dějem. Ty výjevy jsou spíš lyrické a pokud můžu tvrdit, připomínají nějaký hodně divný horečnatý sen.
Candlemass je švédská epic doom metalová kapela fungující od roku 1984. Jejich hudba tehdy měla na doom metal určující vliv. A podle jejich debutového alba "Epicus Doomicus Metallicus" byl dokonce pojmenovaný epic doom metalový podžánr. Během své existence se několikrát rozpadli a zase se dali do hromady. Také vystřídali několik zpěváků, aby se v roce 2018 zase vrátili k tomu původnímu. Ale když tak člověk teď studuje jejich historii, tak vůbec, určití členové kapely odcházeli a po letech se zase vraceli. když odešli jiní. Oni to vlastně musí být hrozně konfliktní lidi, kteří bez sebe ale nemůžou být. :-) Jinak deska s písní Sweet evil sun vyšla v roce 2022.
Sladké zlé slunce. Potažmo slunce jako takové. Jak rádi tuto životodárnou hvězdu vídáme po několika deštivých dnech a jak ji proklínáme, když už je druhý týden třicet dva stupňů ve stínu. A přesto je to pořád to samé nebeské těleso. Ta samá koule žhavých plynů, kterou uctívaly mnohé starověké civilizace i přírodní národy.
Text písně jde vlastně ještě dál. Vnímá slunce jako zlou bytost s ďábelskou a spalující podstatou. Bytost tak mocnou a všudypřítomnou, že se každý člověk oproti ní musí cítit malý a bezvýznamný. Slunce je v písni označené jako matka světa. Dokonce i jako císařovna. Slunce přece, i když vládne ničivou silou je zároveň zázračné a živoucí, věčné i nepodmanitelné...
Co se týče videoklipu, tam je běžný člověk v koncích. Jak už jsem naznačila, neobsahuje žádný srozumitelný příběh. Jsou to spíš takové polostatické záběry s opakujícími se motivy. Ale v žádném případě to není nuda, Video je vlastně velmi působivé, podmanivé... a vlastně i trochu strašidelné. Já si to pouštím pořád dokola. Zejména proto, že nevím, co to všechno jako celek znamená. Už když jsem si to pustila tenkrát prvně, měla jsem intenzimní pocit, že potřebuju nějakého odborníka na výklad symboliky. A kdo ví. Možná i odborníka na hermetismus. Člověk z toho cítí cosi prastarého, prvotního, archetypálního...
A přesto to tak nějak obrací zažité stereotypy naruby. Každý z nás si jistě vzpomíná, že v dětství kreslil sluníčko s veselým obličejem. Jenže v tomhle klipu má slunce téměř démonický výraz. Ba co víc. Vlastně slunce se zlými a strašidelnými obličeji dominuje nadpoloviční většině výjevů. Můžete tam zahlédnout i lebku s něčím podobným paprskům, slunečnici s labyrintem v středu, mnohé neidentifikovatelné bytosti, babylonskou věž, která je centrem veškerého dění v tamějším světě. A potom druhá věž, ve které přes den prodlévá temná zahalená postava s blikajícím světlem ve tvaru oka na zádech, která v noci vychází ven. Ale ani blikající očí nejsou ojedinělým výjevem. Stejně není vyjímkou ani pohled na nějaká ozubená kolečka. Ta také musí mít nějaký význam.
Ve videoklipu je mimo jiné velký prostor pro dohady a otázky. Obrazy totiž nic nevysvětluje. Pouze ukazují z kontextu vytržené útržky, které se tam odehrávají. To pak člověk přemýšlí, co je to za labyrint, ze kterého v jednom záběru vychází slunce? A ta postava v černém je kdo? Čaroděj? Bytost, která má představovat tmu či smrt? A co je to za bednu či truhlu, kterou má u sebe téměř u konce videa? Ta ozubená kolečka, která se tam občas mihnou, jsou co? Mají představovat jakýsi hodinový strojek? Nebo soukolí osudu? A proč ta jedna slunečnice letí směrem k věži? A proč z té slunečnice potom vyjde měsíc? To jsou zkrátka takové věci, na které nikdo nemá odpověď. Něco jako když člověk luští obrazce, které udělá kávová sedlina vysypaná na talířek. To je často stejná záhada.
Tak zkrátka nezbývá nic jiného, než abyste si tu píseň pustili také. Třeba nakonec budete chytřejší, než já.
Zdravím, milí čtenáři. Dnes tu mám pro vás další procházkové fotky. Jednu ze soboty 25. května a zbytek z neděle 26. května.
Na téhle sobotní, je ono pole s jetelem inkarnátem, které jsem vám slíbila minule. Už bylo rozkvetlé skoro celé, a tak jsem ho mohla vyfotit. Něco tak nádherného na tomto místě už dlouho nebylo. Vlastně ani nevím, že by tu kdy rostlo něco jiného, než tráva. Ale klidně tu mohlo být i obilí. Tohle byl vždycky pro mě jen málo zajímavý kus půdy. Až letos, když se tam objevit tenhle jetel, příiáhl mou pozornost.
Zdravím, milí čtenáři. Dnes jsem tu opět s nějakými těmi fotkami z procházky. Tentokrát z neděle 19. května. Ten den bylo opět velice teplo. Skoro až horko. A takové úděsné parno. Den před tím pršelo a jak se asi ta vlhkost odpařovala ze země, způsobovalo to takový jakoby takový vlhký teplý vzduch, jako ve skleníku. Kdyby nefoukal ten vítr, člověk by se skoro zalkl.
Vy si asi už nepamatujete na poslední fotku z článku "Když voda odráží celý svět". Na ní je fotka rubu listu javoru stříbrného. A právě ten zmíněný javor někdo docela dost ořezal. Ten strom však již obrůstá a za pár měsíců bude zase hezký. Na tomto místě jsem si ale uvědomila, že jsem chtěla jít jinou trasu. Tak jsem se zase otočila a šla zpátky. Chtěla jsem přece kráčet těmi samými místy, jako v den, když jsem fotila sérii "Když vedro překvapí".
Zdravím, milí čtenáři. Ve středu 1. května jsem byla na procházce. Byl to neskutečně krásný den. Sluníčko svítilo, květiny kvetly a větřík šuměl v korunách stromů. Ani extra horko ani extra zima. Všechno bylo v pořádku a tak akorát. První máj je vlastně takový sváteční den. Člověk hned touží vyjít na takovou delší meditativní procházku do přírody.
A říkala jsem si: Musím se podívat, jestli jsem v minulých letech měla podobný nápad. A ano. V roce 2022 jsem byla na prvního máje také na procházce. A shodou okolností jsem tenkrát šla úplně tu samou trasu, jako letos. Tak aspoň můžete porovnat, jak to vypadalo tehdy a jak teď.
A nyní k fotkám jako takovým.
Jako první jsem si všimla tady toho rozrazilu. Také se mu říká bouřka. Pamatuju si, že jako dětem nám nakecali, že když tuhle rostlinu utrhnem, bude bouřka. A protože já zbožňovala bouřky, tak jsem prostě oškubala všechno, co na tom místě bylo. Ukázalo se, že to moc nefunguje, Tato malá modrá kytička opravdu nemá šanci změnit počasí.
Zdravím milí čtenáři Dnes tu pro vás mám takovou kuriozitu. Jednu fotku z 29. dubna a druhou na které je úplně to samé, jen ji fotil děda před mnoha a mnoha lety.
Takhle fotka je focená z úhlu, který bych za normálních okolností nikdy nezvolila. Tenhle směr mi nepřišel ničím zajímavý. Každopádně si tento výjev dobře zapamatujte. Můžete klidně hledat pět rozdílů. A kdo ví? Možná že i deset.
Zdravím. Myslím že teď asi budu natáčet častěji. Však jsem si kvůli tomu nainstalovala program na stříhání videí. Docela mě to začalo bavit. A proč tedy nepřečíst dvě básně, které jsem měla napsané ve svém Junk Journalu? Když jsem ho tvořila, tak v rámci vizuálu jsem tam chtěla mít na některých stránkách i nějaké své verše.
Tohle je vlastně moje první video, kde mluvím. K tomu jsem se vlastně odhodlávala několik let. Přišlo mi, že mám pro videa vlastně děsně hnusný hlas, ačkoliv se mi mé okolí vždycky snažilo nalhat opak. Nakonec jsem tu utkvělou představu překonala. Dokonce jsem přišla na to, že v čtení básní by mohl být můj potenciál. Na tohle můj hlas stačí. Ale kdo ví, co mě napadne příště.
Jen je problém s tím, že mám nekultivovaný projev. Někdy mluvím moc pomalu, jindy moc rychle a chvílemi mám tendenci trochu huhňat. Třeba se mě to časem povede nějak znormalizovat. Člověk je nucen si připomenout, o kolik je psaní snazší, než mluvení.
Také jsem při natáčení byla dost nervózní. Asi jako každý, když má nějakou premiéru. Neměla bych si do příště pořídit nějaký pěnový míček, který bych neslyšně drtila a nemusela tak chrastit s pravítkem? Ještě že to bylo až skoro ke konci. :-) Nebo prostě už nedopustím, aby se nějaký takový hlučný předmět ocitl v mé přítomnosti.
A co vy? dělali jste někdy pokusy s natáčením videí? A jak to dopadlo?
