Lednové změny na blogu i mimo něj

Tak, ponechme stranou zasněžené a přimrzlé střešní okno, které teď lstivě stíní mým květinám na stole. Odsuňme z povrchu i to, že jsem rodičům dohromady koupila k Vánocům domácí pekárnu a taťka řekl, že ten elektronický chleba z ní žrát nebude. Nebudeme věnovat pozornost ani jiným hrůzám všedního žití, protože od toho tu dnes nejsem, abych vás uváděla do depresí a dekadentních úvah. Protože dekadence je úpadek a ten je třeba napravovat.

Jak jste si asi nevšimli, vymazala jsem z menu ikonku Slované a připravené nadpisy pro rubriky. Radši dřív, než jsem tam začala vytvářet na to téma články. Uvědomila jsem si, že všechno, co se týká slovanských bohů, víry, kultury, dějin, svátků a jiných věcí,  je to gigantické a obsáhlé téma. Přečtěte si to všechno a ještě mnohem víc na www.tartaria.sk. Je to sice všechno slovensky, ale věřím, že tomu porozumíte. Přece nejste analfabeti. Tady jde spíš o to, aby jste to i pochopili. Protože člověk přijde během života do styku s velkou řadou poznání. Dokonce i těch pravých, ne jen falešných. Jen na něj občas není zralý a tak to k němu nepronikne. I z toho důvodu nemá cenu, abych vám tu něco vnucovala. 

Přidám vám sem ale rubriku, ve které se budu věnovat svým oblíbeným kapelám. Nastíním aspoň jména interpretů a odkud pochází a hlavně, čím mě uchvátila jejich hudba. Vždycky jsem to tak chtěla dělat, ale nikdy na to nebyl prostor. Naposled jsem se o tohle pokusila v roce 2010, ale to už je tak dávno. Stejně to ale budu psát spíš pro sebe, protože o jména zpěváků se zajímám jen málo a je to škoda. Ale taky ještě netuším, jak to zpracuji doopravdy.

Já jsem teď vůbec na nějakém životním mrtvém bodě. Chce to asi nějakou změnu. Že bych si přece jen nechala obarvit hlavu na zrzavo? Cítím, že to potřebuju. I kdyby jen na krátko. Asi si na zkoušku pořídím nějakou krátkodobou barvu ve spreji, která se vymyje po dvou umytích. Nebudu přece riskovat, že se mi to nebude líbit a já pak budu léta čekat, že to jako ráčí odrůst. Když tak bych si to potom nabarvila na delší dobu, kdyby se to osvědčilo.

A abych vyrovnala tragicky začátek článku. Led na okně začíná přece jen povolovat. Snad proto, že jsme doma zatopili, takže to třeba půjde setřást. Ta domácí pekárna se líbí aspoň mamce a už v ní dvakrát pekla.

A i ta pizza, na kterou jsme dali ten smradlavý sýr, všem chutná. No jasně, jen ať se lidé zajímají o svoje pečivo, jen když si nemusí všímat toho, jak se tenhle svět rozpadá.

Ne, optimistická dnes vážně být neumím. Vypsat se z toho taky asi nejde. Myslím, že půjdu uklízet. Protože dělání všechny smutky zahání. Jenže řada lidí má depresi právě z jakékoliv práce.

Ale ono to tak je. Existuje spousta lidí, které vůbec netěší svět, mají různé těžké problémy, které neumí nebo nechtějí řešit, či jsou ze všeho tak znechucení, že už ani nejsou schopni se podívat na svět šťastnýma očima. A tak si najdou nejrůznější oblbováky. Pro někoho je to alkohol, drogy nebo kouření, pro jiného četba, filmy, hraní her, poslech hudby a psaní povídek. A někdo se zase soustředí na práci. Zvláštní, co jsou lidi schopní udělat pro to, aby nemuseli být sami se sebou. Aby nemuseli přetrvávat v přítomném okamžiku. Protože přítomnost je nuda a pakárna.

Edit z 30. 7. 2018: A víte, že až teď jsem si všimla, že v tom posledním odstavci mám kravinu? Protože při psaní povídek je člověk hlavně sám se sebou, když medituje u nějaké pěkné hudby a nepouští si jí jen jako kulisu k něčemu, tak také. Co se týče filmů a knih, zapomněla jsem zmínit, že je to hlavně kus od kusu. Něco jsou vážně oblbováky a brak a něco fakt může člověku předat mnoho moudrosti.