Až do Vladivostoku?

Já jsem dneska zažila velmi zajímavou věc, se kterou se musím svěřit. Znáte takovou tu píseň Hudsonské šífy od Wabiho Daňka? Já už si totiž dlouho pohrávám s myšlenkou, že na tu melodii vymyslím takovou legrační agitačku. Prostě parodii, ve které budu opěvovat svojí práci a lákat lidi k tomu, aby se u nás taky nechali zaměstnat. Ona by to mohlo být vkusné, jen by to chtělo udělat inteligentně.

A dnes jsem si nezávazně představovala, že bych se odstěhovala do Ruska, kde mě nebude sužovat neustálé posouvání času a kde si budu v klidu a míru pěstovat zelí na malém záhonku pod oknem.

A že ve volných chvílích, až se naučím správně rusky, budu natáčet videa na youtube. To bych si pak svůj textový výtvor přeložila do ruštiny a přednesla ho svým šakalím zpěvem, za který by se nemusel stydět ani jediný představitel hvězdné pěchoty, ruskému diváctvu.

Často se v práci takhle zasním. Obzvláště při činnostech, při kterých moje mysl nemusí být přítomna v realitě.

A teď přijde na řadu ta synchronicita. Na rádiu Bonton mi v tu dobu začali hrát tohle a krátce ta to ty Hutsonské šífy. To bylo přece znamení, které se mi vyjevilo téměř okamžitě.

Možná bych tam přece jen měla jet. I kdyby jen na nějaký kratší zájezd. Prohlédnout si to jejich Rudé náměstí a moskevské metro, o kterém si myslím, že už ho stejně celé znám z knihy Metro 2033. :-) A pak se projet vlakem po transsibiřské magistrále z Moskvy až do Vladivostoku. Ona ta cesta určitě trvá několik dní, takže bych měla čas na pletení, vyšívání, psaní povídek, kreslení, pozorování okolní krajiny, čtení, přemýšlení o vzniku světa, snění... A vůbec bych dělala všechny věci, na které obvykle nemám čas. V tom Vladivostoku bych asi nějaký čas zůstala. Je to sympatické město. Teď si projíždím mnohé ulice v google mapách a nemůžu se vynadívat. Takové Strakonice s občasnými rysy Českých Budějovic. A zaujaly mě i jejich silnice. Jsou místy takové typicky rozpraskané. U nás v okresu ani jiné nejsou, takže bych pociťovala nostalgii, při které si vždy vzpomenu na své jižní Čechy. A přesto, pozor. Když projíždíte Budějovicemi, na každém rohu je něco rozkopané a zfrézované. To ve Vladivostoku není. Ačkoliv i tam jsem narazila na pár flekatých úseků. Ale příkopy žádné. Ale je to město se šesti stovkami tisíc obyvatel. Tedy je veliké. Kdo ví, co bude za rohem?

A teď jsem si dokonce všimla, že u jednoho baráku roste v okapu stromek. To jsem nikde jinde neviděla. Snad jen v okapu základní školy v městysu tři kilometry od naší vsi.

A už jsem se dopracovala i k výkopům místo chodníků. Jo myslím, že tam bych si zvykla.

Ale když uvážíme to monzunové podnebí a slaný vzduch od moře, bude to zase něco nového. A potom bych jela vlakem do Petěrburku a nějakou dobu bych zůstala tam.

I to lustruju přes google mapy. Oproti Vladivostoku má takový úhlednější a méně chaotičtější ráz. Mají zajímavě řešenou květinovou výzdobu.

No radši už to zakončím. Ve svém imaginárním cestování, ať už na googlu nebo ne své hlavě budu pokračovat jindy.