Ani když se nikdo nedívá

Jak začít, že?

Víte, jsou věci, které se prostě nedělají. Ani když se nikdo nedívá. Tomuto se říká svědomí, které nás hlídá, abychom nepáchali zvěrstva. Proto si svoje svědomí chraňte a utužujte ho, ať nedopadnete jako Andrej Babiš, o kterém si 79 % národa myslí, že je absolutně bezcharakterní.

Vždycky mě dráždili lidi, kteří vymyslí nějaká pravidla, nutí ostatní, aby je jiní dodržovali a sám je pak docela i veřejně porušuje. To je jedno ze zvěrstev, které mě přímo obklopuje.

Máme v práci únikový východ. Kdysi dávno, to ještě před tím, než jsem tam nastoupila, si ho ženské otevřely, protože si chtěly při práci vyvětrat, Potom to špatně zavřely a v noci přišel velký vítr, pohyboval těmi dveřmi a to spustilo alarm. Od té doby je zakázáno ty dveře otevírat, když nejste přímo v ohrožení života. A to pod hrozbou vyhazovu. Jsou ale lidé, kteří tudy prochází. Oni tam totiž chlapi prý chodí čůrat. Dejme tomu. Když si to dovedou morálně odůvodnit. Stejně to nikoho nezajímá. Nikoho za to nikdy nevyhodili, protože vedení by bez zaměstnanců přišlo na buben. Často tudy chodí i vedoucí. Ona je to totiž mimo jiné i dobrá zkratka. A jednou jsem tudy viděla procházet samotného ředitele firmy a blbě za sebou zavřel, abyste věděli. Člověk aby to po něm furt opravoval. Ne že bych to nějak cíleně pozorovala, ale máme pracoviště nedaleko a každý, kdo jde k těm dveřím, musí nutně projít i kolem nás.

WTF? To jako ten člověk něco zakáže a pak to sám dělá? To jako nemusí dodržovat svoje vlastní nařízení? Beru to, když neuposlechnu cizí rozkaz, protože se mi z nějakého důvodu příčí, je to v pořádku, pokud se nebojím přijmout následky svých činů. Zákony a příkazy opravdu někdy jdou proti zarytému přesvědčení člověka. Ale vymyslet si pravidla, implantovat je mezi skupinu lidí a pak dělat, jako že pro něj neplatí? To bych nedokázala. Sama bych se sobě ani nemohla podívat do očí.

Jiný příběh. Nějaký pracovník šel s kafem po dílně. Vedoucí mu to samozřejmě vytkl, že nesmí chodit s kafem a nepracovat, když není pauza na oběd. Dokonce o tom měl i proslov. Taková trapárna. A týden se s týdnem sešel a co nevidím. Samotného vedoucího, v ruce má kávu, co voněla na tři metry daleko, s někým se vykecává, směje se a evidentně se taky nevěnuje své práci. Proč? Co jeho svědomí? Co jeho čest? Kdyby měl aspoň kakao, aby měl aspoň výmluvu. To se neumí ovládat? Mě by třeba nenapadlo požadovat po někom něco, čeho já sama nejsem schopná.

To je jako když dopravní policista sám řídí pod vlivem alkoholu, když bojovník za práva žen vítá Muslimy, když člověk co nabádá ostatní ke skromnosti, se obklopuje artefakty z ryzího zlata. Je to postavené na hlavu, protiřečí si to.

Proto jsem si nikdy nedovedla vážit Katolické církve. Určitě ne po tom, co upálili Jana Husa. Udělali si z něj prostě třídního nepřítele a exemplárně se ho zbavili. Kdo by to čekal od těch, kdo hlásali lásku a odpuštění.

Jsou prostě věci, které se nedělají. A porušování vlastních pravidel je jedna z nich. A když člověk zjistí, že jeho vlastní pravidlo je špatné, tak by ho měl nejdříve zrušit, ne? Jinak je za blbce.

Ale abychom skončili trochu veseleji. Jen si nemyslete. i já se ještě musím hodně procvičovat v pevné vůli. Protože i já mám třeba nutkání závidět druhým lidem. A přitom bych nejraději potřela závistivost u ostatních lidí, protože závist dělá z lidí zvěř. Protože se jí moc poddávají a pak šíří kolem sebe dusno a někdy i strach, nenávist a tyranii.

Ale je tedy fakt, že s kávou bych nikdy nechodila, kdybych to zakázala i ostatním. Nevím, asi jsem na sebe i na své nadřízené příliš přísná. Ale v tomhle matrixu to ani jinak nejde.