Uzdravování a Eurovision

A protože mi návštěvnost klesla zase proklatě nízko, je třeba být na blogu zase aktivní. Myslím, že i vy mi dáte za pravdu.

Mám vám tedy psát o tom, jak moje nemoc pokračovala? Kousek článku bych tomu věnovat mohla.

Hned v úterý jsem jela k doktorce, protože jsem se už naučila morálně odůvodnit marození. To byla hrůza. Já vlezu do čekárny a přede mnou asi jedenáct lidí a každý z nich byl v ordinaci snad čtvrt hodiny. 15 x 11 = 165 minut. To by přibližně odpovídalo. Ano, tak dlouhou dobu jsem tam byla. Vlastně ne, přeháním. Asi to bylo jen hodinu a půl. Někteří ti důchodci přišli asi jenom na krev. Ale i tak. Hlava mě rozbolela, nemohla jsem dýchat a v krku mi bolelo. A seďte tam takovou dobu. Že já jsem si sebou nepřinesla sluchátka, nebo něco, ale asi bych to stejně nezvládla poslouchat. A jak měl člověk ucpané dutiny a byl rozrušený, měl nutkání urputně smrkat. Z toho ho pak píchá v uších a má odřený nos bez mála do krve. Zase přeháním, ale dost to pálilo. O den později jsem tam pak měla skoro strupy.

Když už jsem konečně přišla na řadu, doktorka se mi podívala do krku, říkala, že to tam mám hodně zarudlé. Pak se mě vyptávala, kde všude mě bolí ty dutiny. Tak jsem jí ukázala na místa na spáncích, pod očima a nad obočím. Ano, to všechno mě bolelo současně.

Potom se mě zeptala na teploty. Řekla jsem, že jsem jí měla jen jeden den a pak už ne. A ještě jsem se přeřekla. Místo 37,4 jsem nahlásila 34,7. Znáte mě. Vždycky se musím nějak ztrapnit. Ale to už je jedno.

Dostala jsem antibiotika, která tentokrát nezabírají tak dobře, jak jsem očekávala a pak nějaké Clarinase, po kterém mi teda ty dutiny trochu splaskly, takže jsem mohla aspoň spát, když už nic jiného. Obojí mám už téměř dobrané. V úterý jdu na kontrolu. Vlastně se cítím mnohem lépe. I když je pravda, že to pořád ještě není ono. Po ránu se budím zahleněná.

Každopádně, ať to dopadne jakkoliv, do práce určitě ve středu půjdu. Už bych to tam zvládla. Jakmile člověk smrká krev, znamená to, že už je rýma skoro u konce. Sami si logicky odůvodněte, proč.

Co tu máme dále? Jo, už vím. Včera jsem se koukala na Eurovision. Řeknu vám, takovou nudu jsem už dlouho neviděla. No opravdu. 78% písní mi totiž přišlo úplně stejných. Prostě takové ty rakoviny, co obvykle hrají na rádiu Kiss jižní Čechy. Tedy, já proti hudebním rakovinám nic nemám, ale když je jich příliš mnoho, musím si pak pustit nějaké hudební chemoterapie, abych si zchladila pocuchané nervy.

Víte, já opravdu dokážu ocenit, když se někdo pokouší udělat něco originálně. Proto se mi tak líbila ta píseň od toho Chorvata. To je nápad. Zpívat dvěma jazyky a dvěma hlasy. Palec nahoru. I melodii to má hezkou. Zajímavé bylo i to jódlování těch soutěžících z Rumunska. I vítězné Portugalsko šlo. Španělsko zase mělo strašně hezkého zpěváka. A jak se krásně usmíval. U Francouzky se mi zase líbilo, že zpívá francouzsky. Píseň z Bulharska, Norska, Česka a Řecka byly nudné, i navzdory tomu, že třeba zrovna ta Řekyně měla moc hezký hlas, ať neházím jen špínu. Sakra, když vím, že mám nudnou píseň, nemůžou zpívat takovým nudným jazykem, jako je angličtina. To prostě nejde. Proto taky neposlouchám kapelu Evanescence. Není špatná, jen pro mě není dostatečně zajímavá. V ázerbajdžánštině by třeba mohla být. Ale on to je docela tvrdý jazyk hodně podobný turečtině. A píseň My imortal má takovou hladivou melodii, že by se k tomu něco takového ani nehodilo.

Ne, už nebudu kafrat do toho, jakým jazykem kdo a co zpívá. Hlavně to musí znít harmonicky. Z toho usuzuji, že ke každé melodii a ke každému hlasu se hodí jiný jazyk.

A nakonec oceňuji Ukajince, že se nebáli poslat do soutěže rockovou kapelu. Refrén písně zní dobře, i když taky to není nic, co by mě uchvátilo.

A víte, co byste určitě ocenili vy? Když tak bezostyšně urážím kde co (věřte, že to není ze zlé vůle), tak bych sem mohla dát nějaké písně, které skutečně považuji za krásné, že? Časem to snad bude.