Padesát na padesát

Milí čtenáři a milé čtenářky.

Vy víte, že já si takových věcí nevšímám. Že jsem si jedinkrát nepostěžovala. Ale tohle už lehce rozrušuje i mě. Jak dlouho už je tu pořád jedno a to samé Téma týdne? Už druhý týden? Nebo snad třetí? Přece si administrátoři museli všimnout, že se na téma "Kdybych tak mohl změnit svůj život" nic napsat nedá. Každý svého štěstí strůjcem. Mělo by to tedy spíš znít: "Kdybych se tak chtěl pokusit inteligentním způsobem změnit svůj život". Až tu něco takového bude, ráda se přidám. Jinak je to nuda. Všechny návrhy jsou téměř nepoužitelné. Mě to prostě nebaví. A taky na to nic nepíšu.

To už je skoro užitečnější psát na téma: "Jak mě unesl velikonoční zajíc." To je krásné. Mám dokonce dojem že něco podobného měl psát synek jedné kolegyně z práce před půl rokem jako sloh. Taky se mě ptala, jestli mě něco nenapadá. Nějakou dobu jsem nad tím dumala. Řekla jsem si: "Mysli jako páťák a vytvoř kolosální námět." Nedala jsem to. Už dlouho jsem nebyla páťákem. Avšak přesto všechno mě napadla kolosální blbost, která by stála za hřích. Ale do školního sešitu bych si to napsat netroufla.

S tím nepřímo souvisí i to, že bych povídky ze svého povídkového blogu přesunula sem a zrušila ho. Stejně jsem tam od března nic nepřidala. Tak plodný autor zase nejsem. Tolik toho tam nemám, takže to bude radost. A už se těším. Mám tam moc hezky přehledně udělané. Podle toho jsem dělala tento blog. Budu mít skvělý rozcestníček. Těšíte se?

Při jakém hnutí mysli, jsem sakra lajkla tohle? Takto to dopadá, když si pouštím na youtube "Videa, která se mi líbila". Žasnu. Ne, toto je divné. To si ani nepamatuju. Je to docela obrazotvorné a má to etapy, jako každá dlouhá píseň. Na motivy té hudby by byly nejméně tři obrázky. Komiks. Ne, to už je moc zvrácené. Ale on je boží i tento Chorvat.

A tohle jsem vám ještě asi nevyprávěla. Byli jsme u babičky v Protivíně. Když jsme potom šli na vlak domů, přeběhla nám přes cestu černá kočka. Dvakrát. Nejdříve zprava doleva a potom zleva doprava a nesla v zubech myš. Brala jsem to jako znamení. Protože to, že vám tohle zvíře přeběhne přes cestu jednou, je náhoda. Když to vzápětí udělá znovu, už to přece znamení musí být. Uvědomila jsem si, že teď si musíme počínat maximálně opatrně. Ona totiž černá kočka není nositelem smůly, ale pouhou předzvěstí. Nositelem zpráv. Nositelem upozornění.

Opravdu jsem byla odhodlaná změnit trasu nebo se dokonce vrátit. Ale pak jsem si uvědomila, že když to udělám, bude hůř. Ono není jen tak, obejít celý blok baráků a tím si nechat vlak ujet. Obzvlášť v neděli. To je to vždycky slabší s tou dopravou. Ona by pak babička měla přednášky o tom, že je to kvůli tomu, že se vždycky loudáme. No kdo by to chtěl podstoupit. A tak jsem aspoň zpomalila krok. (Obvykle totiž na zastávku skoro běžím. To abych dokázala, že nemusíme z baráku vycházet tak brzo, že je to jen sedm minut cesty.) Velmi pečlivě jsem se dívala okolo sebe a snad jsem na chvíli i výjimečně byla v přítomném okamžiku. Obcházela každý klacek na chodníku, opatrně jsem našlapovala. Asi po dvoustovce metrů to ze mě opadlo. Jako by bylo nebezpečí už zažehnáno. A tak jsem už pokračovala normálně. Uvažovala jsem pak tím stylem, že: "Ono to tak hrozné přece nebude. Pokud ovšem nejsme v té realitě, kdy ten vlak vykolejí." podobné uvažování jsem si asi vypůjčila od toho Griffina z "Muži v černém 3" co viděl nekonečně mnoho možných budoucností. Prostě takový nadhled se cení. A vidíte, nebyla to to realita, ve které vykolejil vlak. A musím říct, že mám poslední dobou docela štěstí. Až na to horko jsem spokojená.

A možná, že kdybych pokračovala v cestě stejně rychle, možná by se něco fakt stalo. Takhle jsem způsobila chybu v matrixu a tím jsem zachránila mnoho lidí. Nebo se zase pletu? Uvidíme. Ono se to vystříbří. Hlavně nepropadnout velikášskému bludu. Jen to ne.

Ale tohle mě dostalo. Text nemá chybu. Musím si to pustit ještě jednou. :-DDD

A taky jsem se tu ještě nezmínila o tom, jak jsem si věštila z kávy. Ptala jsem se dobrých duchů na to, jestli je dobrý nápad opustit svou miloučkou fabriku a jít prodávat do antikvariátu. Věštící kávy na tuto otázku jsem si udělala dvě. Pokaždé s podobným výsledkem. Těch démonicky vypadajících bytostí tam vylo příliš mnoho. Beru to tak, že pokud bych to udělala, mohlo by mě potkat něco hrozného. Jen ta sopka mě mate. Konzultovala jsem to se sestrou a ta mi říkala, že to nejspíš znamená, že nejprve musím vybuchnout, abych odsud mohla odejít. Což se zatím nestalo.

Takže na otázku: "Mám nebo nemám?" je odpověď: "Ne." Nebo spíš "Zatím ne." A já jsem si na to i vyložila Tarot a dozvěděla jsem se, že se mám vyvarovat vynucených změn.

Ať tak či tak, musím si asi koupit nějaký lepší hrnek. Nějaký miskovitý. Tam by měly být lógrové obrazy přehlednější.

A tahle píseň je taky unikátní.