23. března 2018

Ledový závan

Já vím, že na ty nedělní procházky chodím hlavně proto, abych od sebe oddělila jednotlivé týdny, promeditovala zážitky, příjemně se naladila a celkově se zklidnila. A především, abych měla nějaký materiál na blog. Ale tentokrát jsem se spíš rozčílila. Vítr nikterak silný, avšak šlehal jako bič. A já neměla čepici. To však tolik nevadilo. Kapuce to jistila. Rukavice taky chyběly, ale ruce jsem taky měla převážně v kapsách. Ani menstruace tentokrát nebyl největší problém, ačkoliv to na nějaké dlouhé túry to nebylo.
Ale to, že se mi vybila baterie do foťáku mi teda zatraceně zkazilo náladu. Zrovna ten den taková panoramata. Byla jsem až za kravínem. Tam je takový kopec. Skoro bych řekla, že je to skála porostlá trávou. Na obnažených místech je to vidět. Celoročně jsou na nich nádherné lišejníky. Chtěla jsem vám je ukázat. Za mokra jsou nejlepší. Ale osud tomu nechtěl. A ještě další věci jsem nestihla.
No abych to neprodlužovala, mám všeho všudy dvě fotky. Nemám k nim moc co říct. Snad jen, že miluju to místo. Má takovou tajemnou atmosféru. Cosi živého. Jednou si tam musím vzít papír a tužku a zkusit z prostoru vylovit nějakou báseň. Já už jsem vlastně dva roky žádnou nenapsala, protože jsem měla pocit, že v nich omílám pořád ty samé komplexy. Ale asi musím zase začít. Už jen pro to zjištění, kam jsem se v tomto ohledu posunula.

Koukám, že jsem zaznamenala i kousíček plůtku, kterým je obehnaný ten baráček či chatka. Ten člověk tam nebydlí. Jen dojíždí. Za celou dobu jsem ho tam viděla jen jednou.
Je tu tedy i prostor pro mýty. Hned to evokuje příběh o čaroději, co pod rouškou tmy a samoty vykonává temné rituály. Já dokonce už několikrát hledala i stopy po takovém jednání. Zatím jsem objevila jen holubinky, bedly a ryzce v listnaté nudli kdesi za obzorem. A prošlapanou cestu. Asi nejsem jediná, kdo tam chodí pravidelně houbařit. Tedy, já je tam jenom fotím. Jinak mu je nechávám. To já jsem zase solidární houbař. :-)


A miluju ty výhledy tady. Asi řeknete, že jste viděli lepší, ale tady nejde o to, jak daleko vidíte. Taky jde o ty křivky. O to klenutí. O úplně skvělé rozestavění jednotlivých stromů a keřů. Naprosto geniální. Dokonalé.

3 komentáře:

  1. Nejde tak ani o výhled, ale o to, co v tobě probudí.
    Potažmo v nás, závislých rajofilech. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Výhled je krásný, a na jaře bude ještě krásnější...:)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za komentář