Země vzdálená

Před takovými čtyřmi lety mi prostřední ségra říkala, že její kamarádka říkala, že v naší vsi je lom a že tam už párkrát byla na procházce. Samozřejmě jsem tomu nevěřila. Já jsem při svých cestách nikdy na lom nenarazila. A taky jsem si nedokázala moc představit, kde jako by mohl být. Vždyť ani na google mapách není. A samozřejmě mě ani nenapadlo zeptat se taťky, přestože je místní a něco vědět mohl. Tak jsem to pustila z hlavy. Loni nebo před loni přišla moje nejmladší ségra s tím, že v tom zmíněném lomu, v jehož existenci jsem neuvěřila, ten den byla se svými kamarády. Tak jsem se jí zeptala, kde to místo vlastně je. Byla jsem zvědavá. Ona mi dala přibližné instrukce. Ale zatím se nevyskytla potřeba tam chodit. Vystačila jsem si s obvyklými trasami. Až minulou neděli jsem šla po silnici a zcela neplánovaně mě napadlo, že bych odbočila do polí a luk.

Na naší vesnici mě nejvíc fascinuje, že ať se kouknu kterýmkoliv směrem, všude je vidět předhůří Šumavy.

Ach ty výhledy. Jen počkejte, až nebudou mít mlhu.

Zato ten lom není vidět odnikud. On je tak nějak za kopcem a křovím. Úplné mimo tuto fotku kdesi vpravo, to jsem tehdy ještě nevěděla. Jinak bych se s foťákem otočila jiným směrem. On by ale nebyl vidět ani tak.

A pak jsem přešla obilné pole a došla k hnědému travnatému místu s občasným šípkovým keřem. Rozdrásané nohy mám ještě teď. Došla jsem k prudkému kamennému svahu. Kdybych nevěděla, že je to lom, byla bych z toho dost zmatená. Obešla jsem to a hledala nějaký rovnější vstup. Každý lom, přece nějaký má.

Ještě před vstupem jsem narazila na tuto haldu. Na to, že o tom místě nikdo neví, je tu docela dost bordelu. Aspoň mám nějaký orientační bod, ale i tak je to dost blbý. Ty pneumatiky jsou dost disharmonicky naskládané. Mám sto chutí tam jít a předělat to.

ady je vyfocen vchod, tedy v tomhle úhlu pohledu spíš východ z lomu. Vypadá to, že se tu už padesát let nic netěžilo. To místo nezná ani internet. Tedy aspoň jeho povrch ne.

Přesto je ale patrné, že se tu kdysi něco dělo.

Pár minut po tom, co jsem přemýšlela nad tím, jestli by tam mohli růst houby, jsem našla toto. Je to znamení. Na podzim se tam podívám s košíkem. Já tam tuším hřiby. Aby byly ovšem jedlé.

A tady už jsem na známém místě, kudy chodím často.

Zkrátka úplně jiná houba a úplně jiný strom. Asi planá třešeň. ne?

A tohle místo zase vypadá tak nádherně, když ty stromky vpravo mají listí.

Když pomyslím na to, že u nás na zahrádce zemře každá sněženka a tady u cesty pod dubem jich roste celá hromada...

A tohle nám taky nikdy nepřežilo. Prý se to jmenuje talovín. Asi zahrádku zaliju betonem a všechno budu sázet do lesa. :-) Žádná hnojiva. Žádné speciální substráty. Chce to listí, polostín a minimum pozornosti.