Tyto fotky nejsou kupodivu foceny v neděli, ale v sobotu. O Velikonocích. Byli jsme přece u babičky v Protivíně a já přece potřebovala protivínské fotky. Přišlo mi, že ty z mého okolí jsou již nudné, tak jsem sem chtěla přinést nějakou exotiku. Protivín se však od mého domova nijak neliší. 35 kilometrů zřejmě není žádná vzdálenost.
Ne, kecám. velké rozdíly jsem vskutku nečekala. Nějaké ty jehličnany, křoví, kočičky v popředí. A ty mraky.
Snad jen jediný rozdíl se dá nalézt mezi malou zapadlou vískou na samém okraji jihočeského kraje a Protivínem. Perlou píseckého okresu. U nás je víc borovic, než smrků. Tam zase víc smrků, než borovic. Ale třeba se mi to jen zdá. Je to však nádherné zákoutí. Co by to bylo za procházku bez fotky jehličnanů.
A bez fotky opuštěného lomu. Miluju opuštěné lomy, co jsou téměř navrácené přírodě. Jsou tak tajemné. Tak vzrušující. Obzvlášť, když se propadl okraj s plůtkem, který tam byl, když jsem byla malá.
Protivín je kuriózní také v jiné věci. Člověk vždycky nalezne nějaký přenádherný či neobvyklý přírodní úkaz na velmi nebezpečném místě. Například takovýto skvělý kvetoucí mech na samém zvětralém okraji lomu. A protože si ještě pamatuju, jak se ségra prodírala trnitými keři a vyválela se kopřivách jenom proto, aby si utrhla list dubu červeného, a pak ten samý strom našla růst přímo u cesty, nenechala jsem se zmást. Protože to je to, co zdejší krajina chce. Zabít člověka a pak se mu vysmát. Proto jsem mech přešla bez povšimnutí a šla dál. Jak jsem čekala. Uviděla jsem kámen s tím samým mechem a já si ho mohla bezpečně vyfotit. Vyplatilo se to.
A toto prý kdysi byla drtička kamenů.
Zvěčnit jsem musela i toto. Rozhodně to není nic, co jsem už viděla. Ale myslím, že je to nejspíš dýně kterou někdo vydlabal a následně se jí zbavil.
A balvanů taky není nikdy dost.
Překrásný
OdpovědětVymazat