Jen klid, ono to nějak dopadne

Už jste někdy kreslili neuron? Náročné. Obzvláště podle obrázku. Než člověk trefí tvary všech těch dendritů a toho dlouhého axonu. A než k tomu všemu udělá popisky...

Ne, nezbláznila jsem se. Jen jsem si stáhla knihu o psychologii, protože jsem se už před časem přihlásila na pedagogickou fakultu, obor psychologie. Tak abych u těch přijímaček nekoukala jako tele na nový vrata. A zrovna jsem u kapitoly "Biologické základy psychologie". Dozvíte se v ní o tom, jak jednotlivé procesy v těle ovlivňují náladu a psychický stav. Jaké známe hormony a neurotransmitery. Taky jsou tam části mozku a k čemu která část slouží. A protože jsem echt poctivá a zatraceně motivovaná, tak si dělám i poznámky včetně nákresů. A asi si něco i zveršuju, protože fakt s obtížemi rozumím tomu vědecko-odbornému jazyku.

A proč že jsem motivovaná? Jednak mě psychologie vždycky zajímala. Možná proto mě vždycky bavily rozbory básní. Zkoumání pohnutek, které aurora donutily napsat to či ono.

A pak, to je úplně nejsilnější věc... U nás ve fabrice znám jednoho člověka, co zemřel v 58 letech, druhého, co je ve svých 56 letech už snad čtvrt roku v kómatu, přičemž doktoři vůbec neví, co s ním a jen jednu osobu, která se dožila důchodu. Mám strach, že když tam zůstanu, zemřu za nějakých dvacet let. Vím, že přeháním a že i u těch dvou mohly hrát roli jiné faktory, ale víte, co je to hysterie? Já se ještě docela držím. Ještě že dokážu zrelativizovat aspoň půlku věcí, co mi proběhne hlavou. Ale tahle představa se mě nějak drží. :-)

A stejně mě to tam nenaplňuje. Ona to jakoby není špatná práce. Ani špatně placená. Kolektiv taky není zas tak příšerný. Pravda, najde se blb, ale je tam více rozumných kolegů. Dokázali mi, že i mě může mít někdo rád. Že i moje přítomnost může být někomu příjemná. Odnaučila jsem se tolik bát lidí. Naučila se novému smyslu pro humor. Objevila jsem půvab rádia Bonton.

Naučila jsem se manuální zručnosti. Přišla jsem na to, že i po fyzické stránce toho vydržím víc, než jsem si myslela. Poznala jsem, že i jednoduchá, stále se opakující činnost může být vynikající meditací. Dokonce i ty alfa vlny se někdy dostaví, pokud vás tam furt nechodí rozrušovat vedoucí. Jeho jediného já se vždycky v návalu práce leknu, když na mě promluví. To dělá ten jeho hlas.

Takže i když mi to všechno strašně pomohlo, stačilo to. Přestalo to plnit svůj účel. Tak sbohem fabriko, já jedu dál. A když mě na tu školu nevezmou, nevadí. Jak říkám. Do smrti času dost. Až moc. Možná se přihlásím příští rok. Nebo se naskytne jiná příležitost. Jen nelámat nad ničím hůl. Nepoddat se hysterii, která se mi tu a tam vetře do mysli. Jen ten žlutě vybarvený neuron už z paměti nedostanu. On se mi tak povedl...

Ale TOHLE je opravdu dobrá píseň.