Nedlouho po dešti

Ovšem tentokrát Jsem s těmi fotkami nedělní procházky udělala terno. Jsou takové svěží. To je tím, že jsem tentokrát sledovala znamení, co mi vesmír posílal. Chtěla jsem si ten den obzvláště užít tichou introvertní rozjímací procházku. Původně jsem měla v plánu jít na toto místo, kde jsem fotila poslední Záchvěv zimy a Volání deště. Je to velmi osamělé místo. Ale protože když jsem došla k rozcestí, vyjel odsud traktor, změnila jsem plán.

A samozřejmě jsem udělala dobře. Došla jsem až ke kravínu. Tolik heřmánků pohromadě jsem ještě dlouho neviděla. A ten odér, co se po tom deštíku rozlinul po kraji. Odbočila jsem pak na trasu, kde jsem fotila Mrazivou záři a Mezi květy. Vždyť říkám, že se ty procházky opakujou. Ještě že pokaždé objevím úplně jiné zajímavé věci ke zvěčnění.

Tohle je velmi krásné místo. Ono když ještě není listí, tak vypadá dost olezle a nezajímavě, ale ten den jsem se tam kochala opravdu delší dobu.

Tohle je zajímavé. Ono to vypadá, jako by šel ze slunce paprsek, jak to člověk vidí v těch kreslených pohádkách. A přitom je to taková ta čára, co po sobě zanechává letadlo.

A tahle fotka je i ostrá. To jsou věci. Tady jsem si znovu uvědomila, že největší zajímavosti stejně vznikají na místě, kde pejsek zvedne nožku. Věci jsou pak foceny z neobvyklých úhlů.

Já jsem se ale stejně po čase otočila a šla zpátky. Zhruba z tohoto směru se ozývalo hřmění.

Vždycky jsem chtěla vyfotit slunce v korunách stromů.

A tady ty mraky už postoupily. Elegantním obloukem nakonec obkroužily naší ves a zamířily do Blatné. Jako všechna mračna z tohoto směru. Nevadilo to, protože ten den už pršelo. A pak přišel ještě jeden déšť v noci.