Víkendové rozjímání

Obvykle praktikuji nedělní fotografické procházky, ale tentokrát jsem si vyšla s foťákem i v sobotu, protože jsem byla trochu rozčilená a potřebovala jsem se odreagovat.

SOBOTA

Zpočátku jsem šla cestou, kterou už jsem šla mnohokrát. Velmi oblíbená procházka. A protože jsem neměla žádný konkrétní cíl, kam dojít, spoléhala jsem na náhodná znamení a synchronicitu.

Když jsem na obloze objevila obláček, který mi nápadně připomínal delfína, věděla jsem, že tato procházka bude šťastná. Nevím proč, ale delfína jsem si vždycky představovala jako nositele štěstí Asi to není správně. To až teď se dočítám, že je to symbol pro intuici, kreativitu a mimosmyslové vnímání. Ať tak či tak, intuicí jsem se ten den docela řídila. Šla jsem přes nějakou louku podél rybníčku směrem, kam delfín kouká. Poté jsem si všimla, že nad rybníčkem létá nějaká volavka, či co. Jan tak tam kroužila a pak odletěla někam úplně na opačnou stranu, než jsem šla. Tak jsem se vrátila zpět na cestu.

Vyfotila jsem rybníček. Potom jsem si sedla pod stromek a chvíli odpočívala. Chtěla jsem sice jít směrem, kam odletěl ten pták, ale nebyla jsem si jistá, kudy to bylo. Čekala jsem na další znamení. Po nějaké chvíli mi přeletělo nad hlavou hejno malých ptáčků. Konečně jsem měla směr a mohla jsem pokračovat v procházce. Šla jsem přes pole rovně až na úplně jinou polňačku. Sakra, to byla dálka. Ony jsou vlastně ty trasy rovnoběžné. A protože ten den strašně svítilo slunce, zase jsem si tam sedla k nějakému stromu a zařekla se, že nepůjdu dál, dokud jeho stín nedoleze k jednomu konkrétnímu místu.

A tak čekám a čekám. Prakticky takové meditační posezení. Pak slunce zalezlo za mráček a zábava byla u konce. Vstala jsem a šla směrem k domovu. Už byl docela i večer. Potom mráček odešel a já si mohla vyfotit západ slunce. Kdy se vám to poštěstí? A protože jsem byla obzvláště v dobré náladě, tak jsem zpívala stromům, sobě i větru. Pak jsem vedla sama se sebou dlouhé filosofické monology. Nakonec jsem přišla na to, že musím začít psát mytologii o dnešní době. Až to někdo za 100 let bude číst, bude ho to zajímat. Dnes to nikdo neocení. Já mám vůbec dobré nápady, ale to takové tři hodiny nesmím potkat žádného člověka. Jinak jsem úplně dutá. Vyrazila jsem někdy kolem šesté hodiny a domů dorazila v půl deváté. Pro samé odpočívání se mi to nějak protáhlo.

NEDĚLE

I toto byla velice příjemná a meditační procházka. A co jí všechno viděla.

Například nemůžu nezmínit tento kuriózní pařez. Buď si tady někdo hrál a nebo s ním jen tak hodil a náhodou se zaklínil mezi tři kmeny stromů.

Když na určitém místě odbočíte do větrolamu, kde je naprosto skvělá hromada kamenů. Je sice nesmírně daleko, ale když nechci ve 33 stupních stavět na slunci, jako minule, musím jít sem do stínu. To že se tři čtvrtě hodiny stejně trmácím na slunci už zřejmě nepočítám.

Tentokrát jsem vytvořila pyramidu. Je to mnohem těžší, než stavět do kruhu. Musela jsem přitom vyvinout úplně novou techniku. Před tím jsem to jen vršila na sebe a během "práce" mí to padesátkrát spadlo. Teď jsem se naučila do sebe ti kameny zaklínit, takže je to pevnější. Myslím, že se tam příští neděli znovu vypravím a shlédnu, jak to vypadá. A postavím novou.

Pořád ta stavba ještě není dokonalá. Ta jedna stěna má vybouleninu.

Ale shora je to fajn. Příště se polepším. Stejně si to ale musím pochválit.

A abych vás přesvědčila, že je to opravdu inspirativní místo, tak jsem tu na jaře postavila Domeček pro mechové škřítky. Nebyl vůbec stabilní. Nic po něm nezbylo.