Obvykle básně skládám tím způsobem, že mě něco rozhodí nebo jsem napjatá a já se vypíšu ze svých pocitů. Občas to jde i tak, že sice necítím žádné napětí, ale chci mermomocí něco napsat a tak jakoby tahám verše z prostoru, tak, jak jsem to udělala minule. Nejde to ale taky vždycky. Tohle dílo mě ale napadlo v práci. Ani jsem zrovna neměla v úmyslu něco vymýšlet. Prostě jsem zrovna měla jednotvárnou práci o samotě. Až moc osamotě i na takového introverta jako jsem já. A když už pátý den stáčíte nátěr na stromy do kyblíčků a nikdo vás nevyrušuje z vašeho pohroužení do svých myšlenek, to byste nevěřili, co to dělá s lidským vědomím. Mimo jiné jsem si tak nějak začaly generovat verše i s melodií jako by byly už celé a byly mi poslány z jiných sfér. A tohle už sakra nejde nenapsat.
Dvě brány
Zlatá brána
kdesi v lesích
celá prkny
zatlučená.
Vedle ní je
druhá brána,
otevřená,
celá černá.
A k ní jdou
zástupy oslepených.
Jdou, jdou
s páskami na očích.
Zlatá brána
kdesi v lesích,
přes propast k ní
cesta není.
Vedle ní je
druhá brána.
Vede k ní most
přes tu propast.
A po něm jdou
zástupy zmatených.
Jdou, jdou
zástupy zraněných.
Zlatá brána
kdesi v lesích
křovinami
zastíněná.
Vedle ještě
druhá brána.
a volná k ní
vede cesta.
A po ní jsou
zástupy bez svědomí.
Jdou, jdou
zástupy v bezvědomí.
Nádherná báseň, jestli je to tak, jak píšeš ve své první větě, ještě že tyto momenty jsou.
OdpovědětVymazat