Země znovu nalezená

A tady už máme fotky z nedělní procházky, na které jsem se nachladila.

Aby bylo jasno, už jsem našla znovu ten opuštěný lom. Hurá, sláva. Teď už budu vědět, kudy tudy, Cecilko. :-)

Tady jsme zatím na návsi. Uvědomila jsem si, že jsem ještě nevyfotila krásný smrček, jemuž v zimě tak sluší vánoční světýlka. Je to takový puberťáček, ani ne tři a půl metru vysoký. Letos má prvně šišky.

Taky je obvyklé panorama tamější lokality. Taky vidíte ty fascinující mraky? A tu řepku? Úplně jsem zapomněla, že jí vlastně vždycky posečou, nechají to tak a že ona zase vyroste a má ještě jedno méně intenzivní kvetení na podzim. Dělají to tak všude a nebo jenom u nás? Potom, myslím, že to zaorají.

Víte, až do toho dne jsem o řepce uvažovala, jako každý druhý. Prostě žlutý smradlavý hnus, který je třeba vypálit, zrušit a zakázat, protože je pro to tisíc důvodů.

Ale jak jsem tak šla tak blízko té řepky, uvědomila jsem si hned několik věcí. V první řadě to, že když ta řepka kvete méně intenzivně, netříská to do nosu tak moc. Víte, květy řepky mají velmi intenzivní vůni. Ve vyšší koncentraci to tak strašně voní, až to smrdí. Pak jsem si připomněla, že každá rostlina má přece své inteligentní vědomí. Dokonce i zkřížená a přešlechtěná, jako je tahle. Co mi tedy může říct tahle žlutá mrška? Jak to vlastně vnímá ona, že je vlastně tak zneužívaná lidským zemědělstvím? Víte, jaký ona na sebe bere těžký úděl, když se rozhodne vzklíčit na polích, kam byla zasazena? A kolik se tam dneska musí vrazit hnojiv, aby tam rostlo něco jiného, než bodláky? Dneska je vůbec orná půda velice zničená. A chudinku řepku z toho neobviňujte. Ta za nic nemůže. Nejvíc škodí intenzivní orba pomocí těžkých strojů. Všichni řepku nenávidí. Víte, že je vlastně velmi statečná? Dokázali byste vy tak hezky rozkvést na místě, o kterém víte, že vás tam nikdo nemá rád?

Chvíli jsem u ní seděla a pokoušela jsem se na ní naladit. Vnímala jsem jistou něhu, láskyplnost, klid, trpělivost a hlavně obrovskou sílu a vůli k životu. A myslím, že byla i překvapena, že jí někdo nebere jen jako užitkovou plodinu nebo jako žluté zlo, ale se jí hlouběji věnuje. Že tam s ní někdo jenom je. Že hledá její duši.

A vyfotila jsem tohle místo. Není ta cesta taky zajímavá? Pokud chcete jít do toho lomu, Napřed tady (je to dobrý orientační bod) zahnu doleva. Cestou zpátky jsem objevila i jinou trasu o kousek dál, ale není o nic lepší.

A teď už tam jsme. V březnu jsem říkala, že na takovém místě obvykle porostou houby. A hle, dvě tam byly. To je jedna z nich. To, že vypadá jako holý zadek, jsem si všimla až doma. Až pozdě jsem si uvědomila, že je to znamení. To mě asi příroda chtěla upozornit, že si nemám sedat na zem, na kameny a všude tam, kde je v tu chvíli mokro a studeno. Že už dávno není třicet stupňů. Proč si na to jen nemůžu zvyknout? Teď mám rýmu a je to jenom moje chyba. :-)

A tento kámen byl oproti řepce úplně netečný, studený a nicneříkající.

A to už jdu domů. Ten bodlák je přece taky pěkný.

A teď pro vás mám takovou kuriozitu. Přes plot jedné zahrady přesahovala větev ořešáku a nějaké ořechy ležely i na zemi. Což by nebylo nic lukrativního. Sami máme asi dva stromy s ořechy. Má me jich letos tolik, že jsme si sousedy pozvali na menší samosběr. Jenže tohle byli takoví giganti, jací se jen tak nevidí. Jeden jsem musela vzít domů na prozkoumání a na porovnávání.

Vlevo je gigant a vpravo náš normální ořech. Na chuť jsou ale oba stejné. I velikost jader se zas tak moc neliší. Gigant má tlustou skořápku.