Sobotní zkoumání

Tentokrát jsem neměla nedělní fotografickou procházku, ale sobotní. To je nutno zdůraznit.

Ze začátku jsem šla tou samou trasou, jako minule. A vy moc dobře víte, jak moc ráda fotím houby. A ony si tak rostou jen tak na trávnících. A zkuste jim někdo říkat: "Tady nemůžete růst. Tady není les."

Ale hnojník se mi opět vyfotit nepodařilo. Je neustále rozmazaný, tak tady opět není. Tak příště. To už bude úplně zralý v celé své kráse. Zatím se pokochejte jenom těmito.

Potom jsem odbočila tam, kde jsem fotila třeba sérii "Mezi zelení" ale po chvilce hned na vedlejší polní cestu, kde jsem snad nikdy nebyla. A třeba tohle je vyloženě duchaplný prostor. Má své kouzlo.

Já vlastně myslela, že už jsem od toho února vyfotila snad všechny druhy scenérií. Ale tohle podzimní listí mě zaujalo už zdálky. Nakonec polňačka končila po kilometru trmácení v polích, a tak jsem šla zpátky.

A taky jsem objevila tyto ocúny. Já bych je chtěla taky. Máme jenom krokusy a ty jsou na jaře. A ty se mi líbí tak, že ještě na podzim chci něco podobného.

A ještě jedna novinka. Na tři dny jsme se stali majiteli malého koťátka. V 27.9. ho ségra ho našla někde v polích a donesla ho domů. A už o čtyři dny později jsme mu našli novou paničku. U nás je přece pes a nevíme, jak by se s ním dlouhodobě sneslo. Zatím jsme to řešili tak, že když bylo koťátko vevnitř, pes byl venku a naopak. Mně se po něm stýská. Ono bylo tak miloučké.

Paralelně s tím běhalo nějaké jiné mourovaté koťátko v okolí naší fabriky. Vždycky tak sedělo u vchodu do jídelny. Občas mu někdo něco dal k jídlu. A zdálo by se, že už je to stálý kamarád a strávník. Já ho s sebou domů nebrala. Jednak jsem doufala, že si ho vezme někdo jiný, druhak už jsme tam jedno koťátko ubytované měli a nakonec do třetice přece ten pes. A lidí tam byla hromada. Já si to vyčítám, že jsem si ho nevzala domů. Přejelo ho nakonec auto, když běhalo po silnici. Další detaily raději vynechám. Ale ono by to možná dopadlo tak jako tak. Ona jsou koťátka docela hloupoučká a před naším barákem je přece taky silnice. To už se nikdo nedoví. Pak bych si vyčítala, že jsem ho tam dotáhla. Stejně z toho mám ale špatný pocit. Velmi špatný pocit, který budu zpracovávat ještě dlouho. Tak aspoň že tohle jedno je v pohodě.