Ó, po dlouhé době mě konečně napadla nová báseň. V pátek jsme se ségrou debatovaly o rodinných věcech, pak krátce o politice a potom zase o rodinných věcech. Přitom jsme měly zapálenou modrou svíčku a já jsem si hrála s plamínkem. Potom se šla ségra osprchovat a mě v návalu nadšení z plamínku začaly napadat verše. Jen tak z ničeho nic. Doběhla jsem si tedy rychle pro papír a vrátila jsem se zpátky na místo. Muselo to prostě ven. A tak to tady máte.
Plameny tančí
Plameny tančí na vrcholech svící.
Plameny tančí zvesela.
Zevnitř se line ta hudba znící.
Z lící plane velký žár.
Plameny tančí kdesi v dáli.
Plameny tančí dokola.
Zevnitř nás volá bohyně Kálí.
Zrály pochyby kdesi v nás.
Plameny tančí za hradbami.
Plameny tančí pořád dál.
Za chvíli budou mezi námi.
S námi naříká celý kraj.
Plameny tančí v našich srdcích.
Plameny tančí do rána.
Svět se odráží v našich zracích.
Ztrácí se bludná představa.
Až přestanou plameny tančit,
Až přestanou zářit nám.
Hory popela nám nebudou stačit.
Zračit se budou v temnotách.
ZatančiPohyby těla
OdpovědětVymazata plameny v nich,
srdce utopené v pochybách
a duše mamonům zaprodaná
pálí v očích slzavých,
rosy krve neoživí
pole spálená lidskou hrůzností,
zrcadla vin můžeš rozbít,
přesto se o ně vždy pořežeš,
stopy válek a jiné běsy
drží se nás jako smrad,
pláčeme,
ačkoliv skvrny provinění
z rukou nedokážeme nikdy smýt,
krvavá ratolest na Slunci se pálí.Psáno automaticky a podvědomě po dočtení tvé básně, která se mi moc líbí. Ber to jako koncept, každopádně děkuji za inspiraci.