Když se ztratí pegas (Iluze pro Andělku)

Konečně, konečně, konečněěěěě! Víte, já jsem onehdá přihlásila do Klubu snílků. Což je takový méně nápadný blogový klub, kde se sdružují kreativní blogeři a tak nějak tam... jsou. No nebudu to rozmazávat. Protože si u nich potřebuju už ze začátku šplhnout, tak se musím zúčastnit jejich výzvy. A to napsat nějakou věc na určitý obrázek či píseň. Já zvolila píseň. Lépe se ladím na to, co slyším, než na to, co vidím.

Příště zkusím báseň. Ta je kratší. Při tomhle jsem chvílemi doslova potila krev. Až tak bylo to tvoření obtížné. S nedostatkem nápadu nebyl problém. Několikrát jsem si pustila skladbu a rozkryl se mi skoro celý děj. Ale narazila jsem na dost nezdolatelnou komplexovou bariéru, kterou jsem ještě ani zdaleka nepřekonala.

A víte, co si ještě myslím? Že teď je příběh ještě příliš živý, ale až si to přečtu za dva roky, najdu v tom velké množství duchovních mouder, které jsem sem nevědomě nacpala. Tak jako jsem to zažila u povídky "Na hranici smrti".

Toto je ta píseň

(https://www.youtube.com/watch?v=izsjRpcgfmk)

Arlia byla nádherný, mladý, bílý pegas. A také věčně zasněný, rozverný a skoro by se dalo říct až nezbedný.

Celé dny si jen tak létala oblohou. Tou blankytnou modří rozzářenou zlatavými odlesky. Jindy zas posetou šedými a bílými mraky. Teď byla tady a hned zase tam. Proletěla obláčkem, chvíli se vyhřívala ve slunečních paprscích, pak zase slétla dolů na tu úžasně zelenou louku, i když jí to rodiče zakazovali. Říkali jí: "Arlio, nepřistávej na zemi za bílého dne. V tu dobu je tam pro tebe nebezpečno. Žijí tam nestvůry, o kterých se ti ani v těch nejhorších nočních můrách nezdálo. Pamatuj na naše slova. Drž se spíš tady doma, nad nebeskou klenbou v oblačných stájích. Tam dolů létej jen v noci. To se tam můžeš v klidu napást. Jinak ne."

Arlia se tomu vždycky smála: "Ale to není možné. V tak krásném světě plném barev, zvuků a vůní přece nemůže být nic špatného. Viděla jsem motýly a čmeláky, jak poletují ze žlutého květu na červený a potom na fialový, a také zajíce, jak hopkají okolo svých nor. Svět je ve dne přece daleko pestřejší, než v noci."

Nelíbilo se jí, když jí neustále někdo říkal, co má dělat a kde má být. Je už přeci dospělá. Nemůže se přece spokojit s nastavenými hranicemi, co vybudovali jiní. Ti starší a zkušenější, co si myslí, že pozřeli všechnu moudrost světa. Prý slušný pegas prospí dny nad nebesy a po nocích se pase za svitu měsíce a hvězd. K ránu zase vyletí tam nahoru. Do prostor plných nudy, v nichž vše probíhá stejně, jako včera, předevčírem, před týdnem a před rokem. Vždyť se to nedá vydržet. Vážně nedá. Chtěla poznat jiné kraje a setkat se s jinými tvory, létat nad hřebeny hor, klouzat se po duze, vidět pouště a savany a severní pól, o kterých jí jako malému hříběti vyprávěla zcestovalá prababička. Noční nebe je také krásné, ale potřebovala znát víc. Je na tom něco špatného? Zavrženíhodného? Proč ji nikdo nechtěl chápat? Proč?

Jako zrovna dneska. Stála tváří v tvář svému otci a jeho vyčítavému pohledu: "Teď ti povím něco, co jsem ti nikdy neřekl, dítě," povídal zrovna a rozvážně pokyvoval hlavou. "Ty ses asi nikdy nesetkala s člověkem, že ne?"

"Kdo je člověk?" zeptala se zvědavě Arlia a přistoupila o krok blíž.

"Buď ráda, že to nevíš, Arlio. Kdysi, když jsem byl v tvém věku, možná o něco mladší, stál jsem na okraji lesa. Bylo krásné jarní odpoledne a já okusoval mladé výhonky šípkových keřů. Také jsem si myslel, že větší idyla už být nemůže. A v tom se tam zjevil on. Tvor stojící na dvou nohách, nemající vůbec žádnou srst. Místo toho byl obalený ve značně páchnoucích cárech. Nevěnoval jsem mu pozornost. Pokládal jsem ho totiž za obyčejné zvíře a běžná zvířata přece pegasům neubližují. Ale tohle bylo jiné. Utáhl mi smyčku okolo krku a škrtil mě a tahal. Skočil mi na hřbet a držel se mě jako klíště. Snažil jsem se ho setřást. Vyhazoval jsem zadníma nohama. Byl jsem tenkrát ještě při síle a vzpíral jsem se dlouho. Nakonec jsem ho shodil a ještě roztřesený jsem letěl domů. Když jsem to potom vyprávěl, říkali mi: 'Jo, chlapče, tomuto netvoru se říká člověk. To jen kvůli němu jsme před staletími začali bdít v noci a spát ve dne.' Tak to vidíš Arlio, koukej se chovat podle starých a osvědčených pravidel a zbytečně neriskuj."

"Ale tati, já jsem přece opatrná. Jakmile uvidím něco, co je nebezpečné, vzlétnu do oblaků. Nic mi přece nehrozí," namítla Arlia.

Její otec si povzdychl: "No, dělej, jak myslíš. Ale pak mi nevyčítej, že jsem tě nevaroval. Lidé jsou nebezpeční. Vždyť vyhubili skoro všechny jednorožce. Ne-li všechny!"

***

"Ať si každý říká, co chce. Já už tu nezůstanu ani minutu," mumlala si Arlia pro sebe. "Mě to tu nebaví."

Dokázala to. Ona se konečně dokázala rozhodnout a vyletět z rodného hnízda. Už nebude muset den co den zažívat ten otravný stereotyp. Nyní je konečně svobodná. Létat si kde chce a hlavně kdy chce. Jakou jen měla radost. Zakroužila nad známými pastvinami a už vyrazila směrem na východ. Pohrdala rozhodnutím svých dávných předků, kteří se nechali vytlačit až na samý okraj oblohy. Ona taková nebude. Ukáže se všem, ať všichni vědí, kdo je správný pegas.

Letěla celý den a v noci spala v borovém lesíku. Ráno pokračovala pěšky. Obdivovala mlhy, co se rozprostíraly v údolí, i třpyt ranní rosy v trávě a zpěv ptáčků v korunách stromů. O kousek dál narazila na vyšlapanou pěšinu. Samozřejmě, že se po ní hned vydala, protože byla zvědavá, kam jí zavede. A Teď už nešla. Teď běžela tryskem. Milovala ten vítr v hřívě. A to jak v letu, tak i při běhu. V noci to prostě není ono. To musí pomalu, aby do ničeho nevrazila. Nyní má volnou a dokonce i viditelnou cestu.

Po chvíli dorazila na malou louku a rozhodla se, že se trochu napase, než půjde dál. Když v tu chvíli si všimla čehosi tmavého na obzoru. Když dorazila až k tomu, zjistila, že je to vysoká ohrada, ve které byl kůň. Velký černý kůň. Zdál se být pěkný, zdravý a dobře stavěný. Zrovna pojídal trávu a ocasem odháněl hejno much.

Jediným mávnutím křídel ohradu překonala, došla až k němu a pozdravila: "Ahoj, já se jmenuji Arlia. A kdo jsi ty?"

"Na mě volají, Šibale," odpověděl a pohazoval hlavou. "Kde pak ses tu vzala, krásná pegasice? Já myslel, že neexistujete. Že jste jen výmysl. Jen pohádka, co klisny vypráví svým hříbatům na dobrou noc."

"My že jsme výmysl? Kdo tenhle blábol sakra roznáší?" rozčílila se Arlia a vzepjala se na zadních. "Taková urážka!"

Šibal ucouvl: "Tak se hned nerozčiluj. Já to nemyslel zle. Prostě jste už moc dlouho nebyli nikde vidět. Proto ve vás nikdo doopravdy nevěří. Ty jo, tohle, až někomu budu vyprávět. Budou mě mít za blázna."

"Tak to se jim budu muset ukázat," Arlia se trochu uklidnila. "My žijeme nahoře až nad nebeskou klenbou. Tak asi opravdu nejsme vidět. Na zem se chodíme akorát najíst. A to ještě v noci. Jindy je to nebezpečné."

"Ale vždyť je den," namítl Šibal.

"Já jsem jiná. Nehodlám se podřizovat nesmyslům. Pegas potřebuje slunce. Ostatní si sice myslí, že ne, ale já jsem o tom přesvědčená."

"Tak se nepodřizuj a zůstaň tady se mnou. Jsem tu celý den tak sám," povzdychl si Šibal a přiblížil se k ní. "Jsi nádherná."

Arlia trochu uhnula pohledem. Nebyla vůbec zvyklá na to, že někdo chválí její vzhled. Pegasové se vůbec mezi sebou málo chválí. Navíc jí se Šibal také líbil. A to navzdory tomu, že není jeden z nich, že nemá křídla a není schopen chodit po nebeské klenbě. Že by jí ho rodiče stejně neschválili. To že se dostala až sem, byla vlastně chyba.

"Tak se nestyď, vždyť i ty jsi sama. Nikdo ti není roven. V mém, ani v tvém světě," rošťácky dupal kopýtkem o zem.

"Ale… no… Uvádíš mě do rozpaků," zakoktala se Arlia. A o krok ucouvla.

A Šibal k ní o krok přistoupil: "Asi si říkáš, že jen tak planě blábolím, co? Samozřejmě mi nemusíš věřit. A je možné, že za moc nestojím, když ti nestojím ani za podívání. A ani se nebudu divit, když odletíš, a nikdy si na mě už nevzpomeneš."

"Neměj o sobě tak nízké mínění," nyní se mu podívala zpříma do očí. "Vždyť já jsem ráda, že jsem tě potkala. Už dlouho jsem neměla příležitost si takhle s někým promluvit. Všichni pegasové jsou tak nudní… tak uvědomělí a nesnesitelní. Tebe bych mohla mít i ráda. Nejsou mezi námi bariéry. Necítím dusno."

"Věříš na lásku na první pohled? Právě to mě teď postihlo," vydechl Šibal.

"To není láska, to je poblouznění," vyhrkla Arlia. "Na první pohled je to vždycky poblouznění. A navíc jsem v říji. Taky po tobě toužím, ale není to správné. Je to proti zákonům."

"Vy a ty vaše zákony. Jsou všichni Pegasové tak složití, jako ty? A proč by to nemělo být správné? Vždyť tím nikomu neublížíme," namítl Šibal a přišel až k ní. "Neboj se ničeho. Nikdo nám to nevyčte. Kdo by taky něco vyčítal někomu s tak úžasně bílou hřívou. Vždyť jsi přece nikdy žádná pravidla nectila. Pohrdáš řádem a pohrdáš zvyklostmi."

Arlia pokývala hlavou: "Máš pravdu, ale tohle je tolik nové. Mám trochu strach."

"Strach lže, milá Arlio," poznamenal Šibal a něžně se o ní otřel boky. "Copak mu věříš? Zrovna ty?"

Arlia zavřela oči. Vždyť měl pravdu. Nikdy neměla v úctě rady a příkazy starších pegasů. Vždycky si přála jim udělat nějakou čáru přes rozpočet. Proč ne zrovna takhle? Co jí v tom brání?

Ano, Šibale," souhlasila nakonec Arlia. "Jednou to přece musí být poprvé. A bylo by moc pěkné, kdybys to byl právě ty."

A už nevnímala ptáky na nedalekých stromech, šumění větru, ani měkkou trávu pod nohama. Byl tu jen on a jeho jiskřičky v očích. Přímo se v nich topila. Pak se k němu obrátila zády a instinktivně roztáhla svá dlouhá křídla, aby mu nepřekážela. Šibal pomalu přišel až k ní a očichal jí. Pak se vzepjal na zadní nohy, opřel se svým tělem o její a s co největší něhou se s ní spojil.

***

Arlia s Šibalem pozorovali západ slunce: "Za chvíli si pro mě přijde můj člověk a odvede si mě do stáje, má krásko."

Arlija nastražila uši: "Cože, člověk? Co ten má s tebou společného?"

"Každé ráno mě doprovází na pastvu a každý večer mě vodí do stáje. Je to hodný člověk," pokyvoval Šibal hlavou.

"A to neumíš jít na pastvu sám?" zeptala se Arlia ostražitě, protože cítila nějakou neplechu.

"Ne, nerozčiluj se, miláčku," uklidňoval ji Šibal. "Co se ti nelíbí?"

"Lidé jsou zrůdy. Ubližují pegasům. Proto jsme se před staletími rozhodli, že povedeme noční život. To jen před nimi se musíme skrývat. A já jsem se chtěla ukázat světu, ale ne jim," rozohnila se Arlia. "Tady já přece nemůžu zůstat. Ne pokud sem budou chodit oni."

"Ne, můj člověk je opravdu hodný," namítl Šibal. Denně mě hřebelcuje, hladí mi hřívu, chrání mě. Vždyť i tu ohradu postavil, abych se mohl v klidu pást a nenapadl mě žádný predátor. Sice mi trochu vadí, že se nemůžu proběhnout tak, jak bych si přál, ale to všechno přece za trochu nepohodlí stojí, ne?"

Arlia rozčileně zamávala křídly: "Víš ty vůbec, co jsi právě řekl? Ten člověk tě zotročuje. Zavírá tě v ohradě, ze které nemůžeš uniknout, hlídá tě, má tě jen na hraní a po většinu času tě nechává úplně samotného. To je život, který chceš žít?"

Šibal se zatvářil úplně zmateně: "V ohradě se cítím bezpečně a svého člověka mám rád. A nejsem už tak sám. Vždyť tu jsi se mnou ty."

"Ale neboj, ta ohrada zase není tak vysoká," pokračovala Arlia, která ho vůbec neposlouchala. "Zkoušel jsi jí někdy přeskočit? Však se to zvládneš naučit. Já ti věřím. Do té doby, než to dokážeš, se budu schovávat v lese a budu tě chodit navštěvovat. A pak spolu utečeme do divočiny. Tady tě nic pěkného už nečeká."

"A proč bychom utíkali? Já mám u člověka všechno, co potřebuju. Jídlo, čerstvý vzduch, bezpečí a jistoty. Nač se tedy trmácet světem?"

Arlia i odfrkla: "Pastva je všude, Šibale. A čerstvý vzduch taky. Nemusíš se ničeho bát. A k čemu jsou ti jistoty a bezpečí, když zabředneš do nudného stereotypu všedního žití? Víš co? Vlastně se nijak nelišíš od těch, které jsem opustila."

"A mě chceš taky opustit?" zděsil se Šibal.

"Ne, Šibale, to ty mě chceš opustit. Já chci jít dál a tebe vzít s sebou. Já tě chci zachránit, chápeš?"

Šibal se na chvíli zamyslel a pak odvětil: "Ne, ty mě chceš vláčet po nějakých cestách, necestách. A až já se nebudu moct někam dostat po svých, třeba přes nějakou roklinu, tak mě tam necháš a poletíš si dál. Já tam pak bídně zahynu. A co z toho budu mít?"

"A co z toho sakra budu mít já, že se nechám uvěznit na jednom místě? Tohle není stejné jako mezi pegasy, tohle je daleko horší." křičela Arlia a rozčileně běhala sem tam.

"Vždyť to přece bude hezké. Budeme spolu ve stejné stáji, ve stejné ohradě a taky tě budou hřebelcovat. To je tak příjemné. Já se na to vždycky těším," rozplýval se Šibal.

"Ale stejně se to nevyrovná svobodě," podotkla smutně Arlia. "Takže se mnou nejdeš?"

"Promiň, Arlio, ale ne." odpověděl Šibal pevně.

"Tak tedy sbohem," rozloučila se Arja a vyletěla do mraků.

***

Už je tomu několik měsíců od setkání s Šibalem. Pořád na něho vzpomínala. Zvlášť když krátce na to zjistila, že čeká hříbě. Létala světem sem a tam. A viděla všechno, co vidět chtěla. Vysoké hory, rozsáhlá jezera, širé pláně, pouště i severní pól. Setkala se i s divokými koňmi, kteří se svou mentalitou tolik lišili od těch v ohradách. Přijali ji mezi sebe a už u nich zůstala. Zde porodila černou klisničku s bílou lysinkou mezi očima a bez křídel. Jmenovala se Niravel, po Arliině matce.

A dalo by se říci, že všechno dopadlo tak jak má, kdyby Niravel nebyla tak nespokojená s hierarchií ve stádě. Když vyrostla, utekla do světa a už o ní nikdy nikdo neslyšel.