Jako v Mrazíkovi

Tímto končím s hledáním a focením míst, která jsou podobná obrázkům, co jsou ten týden v kalendáři. Jednak nejlepší fotky vyfotím, když jdu náhodnou cestou a všimnu si náhodné úchvatnosti, než když si naplánuju konkrétní místo, které zrovna ten den není úplně v pořádku (viz minulé fotky) a druhak když jsem marodila, tak jsem vynechala dva týdny focení a čas zatím vrátit nedokážu. Tento týden jsem si fotila podle svého. Člověk se opravdu nesmí svázat svými vlastními nesmysly, když se opravdu vyplatí spoléhat na kouzlo přítomného okamžiku.

Tolik sněhu jsem už dlouho neviděla. Tolik napadalo za pár hodin. Tak mě to nadchlo, že jsem musela ven.

A víte, že pod zasněženými větvemi tisu je docela hezky? A to jsem tenhle tis nikdy neměla moc ráda. To až ten den jsem si všimla, jak je skvělý. Miluji pohled skrze větve.

Tahle fotka zdá se býti černobílá, ale není. Ona jen tak vypadá. Fakt jsem s ní nic nedělala.

Jinak, ten den byste si asi fotbal nezahráli. Po kotníky sněhu je holt po kotníky sněhu.

Jako z Mrazíka.

Tohle je naše lípa. Je velice vysoká a široká, a tak se mi na fotku nevešla celá. Tedy ona by se vešla, kdybych mohla ještě o dva metry couvnout. Jenže tam byla zeď. Přemýšlela jsem, že to zkusím z druhé strany, ale nechtělo se mi tam brodit. A kdo ví, jestli by to nebylo ještě horší.