Po krk v odpadcích?

A slovo dalo slovo a já opět sbírala odpadky. Vzala jsem si na to svou nejstarší a nejoblíbenější igelitku. Mám ráda igelitky. Jsou měkké a jdou dobře složit a dát do kapsy, snesou vlhko a při šetrném používání vydrží i rok. Asi si budu muset udělat velkou zásobu, než mi je úplně zruší. Ty papírové jsou tvrdé, špatně se drží v ruce, jsou větší, a tak mám nutkání do nich nakoupit více nákupu. A pak se s tím člověk strašně dře, když jde domů. Taky se asi snáze roztrhne. A to nemluvě o tom, kolik kvůli nim musí zemřít stromů. Tolik listů, co už nikdy nezašustí ve větru. Neuslyšíte už ani temné šumění jehličí.

***

A mám z toho všeho velice negativní pocity, milí čtenáři. Protože pár metrů za vsí jsem v křoví objevila jakousi diletantskou mini skládku. Ona tam tedy je už rok, ale teď, jak není ještě listí, je to fakt jako pěst na oko. Zvlášť, když na to člověk zaměřuje pozornost, tak to úplně vidí. Samé střepy, lahve od rumu a od vína, pet lahve, rozbitý teploměr, plechovky. Člověk se to do své igelitky snažil narvat všechno. Utrhlo se mi ucho, a stejně toho tam ještě spoustu zůstalo. Zatracený bordel. Chudák moje igelitka. Ona teda byla již těžce zpuchřelá, to je pravda. Už jsem jí chtěla jenom dodělat. Každopádně jsem čekala, že aspoň pětkrát ji ještě vezmu s sebou na procházku. Jsem zklamaná. Hněvám se.

A hněv je právě jedna s emocí, se kterou člověk nemůže dělat ani ušlechtilé věci. Sice po hmotné stránce všechno bude lepší, ale ty negativní vibrace jsou možná stejné svinstvo, jako bordel v křoví.

I když já tedy byla trochu přinasraná už když jsem vyšla z baráku. Venku na vzduchu jsem se měla uklidnit. Nepovedlo se. Ty křápy mě rozčílily ještě víc. A přitom minulý týden mě to sbírání těšilo. Na určité věci je opravdu asi potřebné určité naladění.

No, byla to špatná procházka, při které jsem daleko nedošla.

Musela jsem se vrátit zpátky ke kontejneru, a vše roztřídit. Věci, se kterými jsem si nevěděla rady jsem hodila do popelnice opodál. Vážně by mi měli vymyslet nějaký kontejner na plechovky. Do popelnice přece patří jenom popel.

A protože já i pejsek jsme byli málo vyprocházkovaní, tak jsme museli jít ještě jednou. Tentokrát bez tašky a raději jinou trasou. I tam jsem zpozorovala, že mě čeká ještě spousta práce. (Aby se teď u mě neobjevil nějaký nový projev neurózy.) Teď jsem se však snažila všímat jiných věcí.

Třeba toho, jak krásně kvete narcis.

Nebo výběh s pštrosy a lamami. Ani do zoo chodit nemusím. U nás je všechno.

A pak jsem objevila kvetoucí strom, u kterého ani nepoznám, co je to zač. Nikdy jsem ho tam snad ani neviděla, přestože tam jistě byl už mnoho let. Asi jsem tudy prostě nikdy nešla, když kvetl. Zajímavě voní.