Zpět k pramenům

Tak tady jsou ty slíbené fotky z minulé neděle. Ten den jsem si zvolila opravdu poučnou trasu. Šla jsem až do vzdálenějšího lesa, po cestě místy lemované balíky slámy. Baví mě studovat, jak jsou rok od roku více a více navraceny zpět přírodě. Už si je vzal i mech.

Les není veliký. Můžete ho projít skrz za pět minut, když víte, kterým směrem.

A pak mou pozornost upoutal jeden potok. Ale odkud vytéká? Jít proti proudu vodního toku, najít pramen a tam navěky zakotvit. Tato představa mě fascinovala vždy.

A tak jsem šla za vzdáleným cílem a dávala jsem jména všemu, co jsem minula. Třeba tenhle úsek jsem nazvala Hřbitov mrtvých stromů. Zkoušela jsem některé větve a všechny byly suché. A o kousek dál byla ještě jedna taková nudle. Pak jsem narazila na asi třiceticentimetrový potůček, co se vlévá kolmo do mnou následovaného potoka. V duchu jsem si zanadávala. Měla jsem vědět, že mě čekají takové překážky. Sedla jsem si tam a chvíli jsem pozorovala, jak se dva různé proudy vlévají v jeden. S takovým klidem a něhou, jakou člověk může očekávat jen od potoků uprostřed luk. Vždyť není na co nadávat. Sluníčko krásně svítilo, větřík mírně pofukoval, voda šuměla a všechny problémy tak daleko. Člověk se tam tak příjemně naladil. Dokonce jsem si i zpívala. Konkrétně píseň Zpět k pramenům. Je to úžasná píseň. Zpívala jsem sobě. Zpívala jsem vodě. A pak mi hlavou projela myšlenka... No už jsem jí zapomněla. Bylo to něco v tom smyslu, že přece nemůžu dopustit, aby mou cestu zastavila čtvrt kroku široká strouha. Překročila jsem to a šla dál.

Pak jsem narazila asi na šedesáticentimetrový potůček, co se vléval do mého metrového. To už byl těžší oříšek. A taky už jsem byla nějaká ušlá. A měla jsem trochu žízeň. Rozhlédla jsem se tedy kolem sebe. V nedaleké dálce jsem viděla nějaké baráky. Ihned jsem poznala, co je to za vesnici. Už jsem tam několikrát byla. V tu chvíli jsem se zorientovala. Půjdu proti proudu toho menšího potoka. Už jsem nechtěla pramen, ale silnici. Dostala jsem se tedy až na cestu těsně před začátek té zmíněné vesnice. Zaradovala jsem se. O čtyři kilometry dál je domov. Kousek širší silnice a pak odbočka doprava na užší silnici. Je to jako ty potoky.

A jak tak jdu, najednou jsem si všimla, že na poli se válí nějaký bílý kýbl. Řekla jsem si, že bych ho mohla vzít. Takový krásný. Myslela jsem, že to sem zanesl tenkrát ten velký vítr. Ale zjistila jsem že je děravý. Ne prasklý. Byla tam vyloženě díra. To není ani na sběr psích hovínek na zahradě. Prostě kýbl k ničemu. Nejhloupější kýbl, co znám. Zase jsem ho zahodila a už jsem se chystala jít pryč. A pak se ve mě něco zlomilo. Takový zvláštní pocit provinilosti. Svědomí. Musela jsem se napomenout. Před domem máme dva kontejnery na plasty, jako kráva. Vždyť bych ho mohla vzít s sebou a vyhodit ho. Sama sobě jsem ale také odmlouvala. Co když někoho potkám? Co si pomyslí o tom, že v ruce nesu tak ošklivou věc? Co když se mě někdo bude ptát, kde jsem to vzala? Na cizím poli? Už tak jsem dost divná. Ještě, aby mě přistihli, že sbírám cizí odpadky. Ježišmarjá. Prostě takové výmluvy, které svědčí o jisté zakomplexovanosti. Myšlenkové drama je třeba někdy utnout. A také je dobré překonávat iracionální strachy z ničeho. A tak jsem ten kýbl vzala a přitom doufala, že nikoho nepotkám.

Jdu dál. Najednou si všimnu, hromady plastových lahví, igelitů, krabiček od cigaret a všelijakých jiných sajrajtů. Asi někdo kydal auto. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Vlastně to tam bylo už předchozí týden. Procházela jsem okolo toho když jsem byla navštívit svůj oblíbený smrk. Už tenkrát jsem se nad tím pohoršovala, a pak raději dělala, že to nevidím, i když jsem měla špatný pocit. Aspoň vidíte, co jsem zač. Nebo spíš, jak se během chvíle může přeonačit postoj člověka. Všechny ty bordely jsem cpala do kýble, co jsem našla předtím. Aspoň na něco je dobrý. A jak tak sbírám, projíždí na kolech okolo mě nějaká paní s malým chlapečkem. Nevím, co je to napadlo. Začali mi pomáhat. Paní si prý všimla těch odpadků, když tudy jela minule. Prostě podobný případ, jako já.

Když už bylo po všem. Děkovala jsem vesmíru za tuhle zkušenost. Vlastně se teď už nemusím bát, že si o mě někdo pomyslí něco špatného, když občas budu sbírat odpadky. Že lidé to jen přivítají a možná je tím můžu i inspirovat. A když někdo bude mít blbé kecy, tak je to jeho věc. Ale asi budu muset sbírat častěji, protože si v sobě musím zakotvit, že se OPRAVDU nemusím ničeho bát. Protože ještě to ve mě pořád je...