Jenom jedna věc (TT na klubu snílků)

Na Klubu snílků je vyhlášené nové téma týdne. Pravda, už od pondělí, a dnes je Neděle. A zítra další pondělí. Ten čas tak letí.

Zkrátka, dneska se budeme zabývat tím, co bych si s sebou vzala za věc, kdybych se měla odstěhovat někam daleko od domova a měla neomezené fondy na pokrytí životních potřeb. Je to těžká otázka. Ale pojďme to rozklíčovat.

Zejména si nejdříve řekněme, kam se vůbec chci stěhovat. Už delší čas si pohrávám s myšlenkou, že si musím nejdříve pořídit nějaký kus louky. Ne moc blízko a ne moc daleko od současného bydliště a zároveň ne moc blízko a ne moc daleko civilizaci. Ideálně tak tři sta metrů za nějakou vesnicí, je jedno jakou. Ale hlavně, ať to není ta, ve které jsem. Sice ji bezmezně miluji, ale člověk musí mít pocit, že se osamostatnil.

A na té louce bych si nechala postavit takový ten mobilheim. V něm bych chtěla mít krbová kamna a na střeše solární panel. Pozemek bych měla obehnaný pletivem a u pletiva smrky. Někam bych umístila záhonky, i kurníček se sedmi slepičkami. Samozřejmě bych jim zajistila super výběh. Slepice potřebují běhat a hrabat, jinak jsou nešťastné.

Dejme tomu, že bych si čistě teoreticky vybudovala takové ideální místo. Co bych si tam sebou vzala ze svého současného domova? Ani jsem nikdy neuvažovala o tom, že bych si vůbec něco chtěla vzít. A kdybych měla čistě teoreticky ty neomezené fondy, tak bych si přece mohla dokoupit nové křápy. Nějaké hezčí, než jsou ty staré. Já vlastně potřebuju jenom nějaký stůl, židli, postel, hrnec, talíř, papíry, nějaké psací potřeby a vlastně i počítač s internetem. Nic, co bych si chtěla odnášet z domova.

Vzala bych si možná pár kusů oblečení, Aby člověk nejel z místa A do místa B úplně nahý. Ale to se do toho asi nepočítá.

Vždyť i toho psa bych musela nechat tam, kde je. Přece neochudím svou rodinu o psa jenom proto, abych nevypadala blbě, kdybych chodila sama meditovat do lesů. Do budoucna bych si ale chtěla pořídit černého kocoura. Ideálně s bílými tlapičkami.

Tak nevím. Vlastně jediné, co by stálo za úvahu, by byla kniha "Den svatého Ingora". Četla jsem jí jenom jednou. A až někdy bude klid, stálo by za to jí přečíst podruhé. Třeba jí potom porozumím ještě lépe. Ale měla bych docela dilema. Své dvě knihy o Feng šuej přece také potřebuju. Ve skutečnosti bych si vzala obojí. Ale pro potřebu tohoto článku se musím rozhodnout pro jednu. Asi bych musela nechat rozhodnout rozpočítadlo. To je svízelná situace. Ale koneckonců, jsou to jenom knihy, které by šly nahradit docela snadno.

Prostě jsem člověk, který jen málo lpí na hmotě. Za to se však odmítám dělit s druhými lidmi o to málo, co považuju skutečně za moje.