Když rozkvete dřevo

Už dlouho jsem sem nepřidala žádné fotky, že jo? Asi nebylo co fotit, ale zase bylo co psát. Delší psané články už tu chyběly. Teď je na čase si od nich odpočinout. Tedy aspoň já si potřebuju odpočinout. Čtenáři vydrží všechno. :-)

Tohle je focené na konci dubna. Když pomyslím, že tu dobu panovaly na slunci téměř letní teploty, že jsem si mohla i lehnout pod ten krásný strom plný včel a květů a rozjímat o sobě a o světě. Teď je zima, jako když dře.

A nyní jsou na řadě fotky z minulé neděle. Tenhle nejedlý kaštan, tedy přesněji řečeno jírovec maďal, nám roste na návsi. Mám ho ráda. Pojí se se vzpomínkami, kdy jsem jako malá pod ním na podzim hledala a nacházela kaštany a měla jsem vždycky rozsáhlou sbírku. A v létě jsem si pod ním hrála o ostatními dětmi.

Na tomhle stromě květy vidět nejsou. A přiznám se, že jsem ani nešla blíž se podívat, co je to za druh. On je to asi javor, a ten kvete zeleně. Ale včely prý na něj jdou, tak to asi není handicap. Mě hlavně zaujal ten břečťan, který se pne po jeho kmeni.

A pak tu máme tyhle kytičky. Narcisky. Nějaké opožděné. Vždyť už všechny ostatní jsou odkvetlé. A tyhle jsem ještě neviděla. Letos jsou tam prvně, ne? Tyhle já chci taky.

A ještě jsem si vzpomněla. V nedalekém lesíku jsem nalezla naklíčený žalud. I hned jsem si vzpomněla na dědu z Protivína, se kterým jsme chodili po lesích a taky jsme sbírali naklíčené žaludy a v místech, kde nebylo moc stromů, jsme je zahrabali do země. Stačílo tak dva centimetry. Měly z toho být nové duby.

A tak jsem ten žalud vzala, a také hledala nějaké pěkné místo, kam by se vešel velký a statný strom. Zapíchla jsem ho do deštěm změklé hlíny a přikryla listím a klacíky. A budu doufat, že příští rok už tam bude malinký stromeček.