Když padají hvězdy (Iluze pro Horáce)

Jestli jsem v povídce o pegasech potila krev, tak tohle se psalo docela dobře. Taková pohodička. Však jsem na to taky měla čas. Je volný den. Tentokrát jsem se na Klubu snílků inspirovala obrázkem s jakýmsi starcem a havranem. To člověk začal psát to, co tam viděl a děj se pak rozkrýval sám. Za každým rohem byl kousek. Nakonec to dopadlo docela dobře. Akorát bych se asi měla zamyslet nad tím, proč už se podruhé v mé povídce objevuje téma cesty z oblohy na Zem. Tím chci říct, že dnešní dílo s tím minulým jsou si dost podobné, i když je to zdánlivě jiná situace s úplně jinými postavami.

Almarean byl prastarý čaroděj. Žil v hlubokém a temném lese. Celý den pečoval o stromy i o nemocnou lesní zvěř. Mezi lidi moc nechodil. Jejich věčné hemžení a hašteření jej unavovalo. Přesto ale vždy věděl, co se u nich děje. Jeho věrný přítel havran Zobor mu svým krákáním vypověděl všechny podrobnosti. Vlastně měl opravdu raději komunikaci se zvířaty, než s lidmi. Zvířata totiž říkají jen to, co je důležité. Lidé, když mluví, jako by často mlátili prázdnou slámu. Byl rád, že se těmto místům vyhýbají.

Zobor zrovna přilétl a přistál na Almareanově ruce. V zobáku měl malý třpytivý kamínek. Takových už přinesl několik a čaroděj už se začínal divit: "Kde je pořád bereš, Zobore? Neokrádáš královnu lesních víl, že ne? Ta by nám dala."

"Ne ne," zamáchal havran křídly. "Poběž za mnou. Něco ti ukážu."

Almarean tedy namáhavě vstal. Než člověk rozpohybuje tu hromadu starých kostí, tak to také chvíli trvá. "Neleť tak rychle, ty bláznivý ptáku. Vždyť ti nestačím. Že se nestydíš takhle honit vetchého starce."

Zobor tedy poletoval z jednoho stromu na druhý a Almarean se pomalu šoural křovinami za ním. Dostali se až na mýtinu. Už byla skoro noc. Na zemi opodál seděla malá holčička. Měla zlaté vlasy a zlaté šatičky, na kterých byly našité zrovna takové kamínky, které přinášel Zobor.

Almareanův zběžný pohled stačil na to, aby poznal, že tohle není, lidské dítě: "Kde ses tu vzala a co tu děláš? Kde máš maminku?"

"Já... já... Já jsem spadla z nebe." štkalo dítě a utřelo si nos do rukávu. "Já chci domů."

Almarean si povzdychl: "Ty jsi hvězda, že jo? Jak si to představuješ takhle padat na Zem? Víš, jak je to nebezpečné?"

Holčička spustila hlasitý nářek a neobratný čaroděj z ní už nic jiného, než "Já chci domů" nedostal. Čekal tedy, až se trochu uklidní, a pak jí řekl: "Víš co? Já tě vezmu zatím k sobě do chatrče. Dostaneš borůvkový koláč a čaj z šípkových květů. Odpočineš si a pak něco vymyslíme."

"A ty mě dáš zase nahoru?" dítě na něj zachmuřele a nedůvěřivě hledělo.

"Nevím, jestli má moc na to stačí. Ale určitě se o to pokusím."

"Jak se vlastně jmenuješ? Já jsem Almarean."

"Jsem Zorianka."

***

Malá Zorianka spala v polorozpadlé posteli a klidně oddychovala. Almarean nevěděl, jak dlouho se ta bytůstka potlouká po lesích, ale byla pořádně utahaná.

Už několik hodin listoval zaprášenými knihami. Zatím nikde nenašel, jak dostat hvězdu zpátky na oblohu. Ony totiž nepadají každý den. Něco se tam muselo stát. Nakonec se mu skoro k ránu dostal do ruky poslední svazek. Zápisky jeho dědečka. Původně na ně kvůli jejich plesnivosti nechtěl ani sáhnout, ale i tohle přece stojí za zkoušku.

Hned na první straně stálo:

Hvězdy jsou děti, otce Slunce a matky Luny. Ti všichni se po obloze pohybují předepsaným způsobem. Podle starých pramenů neexistuje možnost, jak by se někdo z nich mohl ocitnout na naší Zemi. Taky bych tomu věřil, ale to bych se nesměl setkat s Yllem. Yll byl zlatovlasý muž asi o dvě hlavy vyšší, než běžný člověk. Vyprávěl mi, že když byl malý, hrál si ostatními dětmi na honěnou. Na úzkých hvězdných cestách, je to ale nebezpečné. Prostě spadl na Zem. Takové pády zase nejsou tak ojedinělé, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Prý ale přišel na to, jak se dostat nahoru. Většinu času ale tráví na Zemi a pomáhá na oblohu těm, co to sami neumí. Jeho snahy jsou obdivuhodné.

Hvězdy dokážou žít celá tisíciletí. Takže nejspíš bude žít, kdy já i moji potomci budou stokrát po smrti.

Almarean to dál nedočetl. Hlavou padl na plesnivou knihu a okamžitě usnul.

***

BUCH, BUCH, BUCH.

Almarean i Zorianka se trhnutím probudili. Slunce už bylo vysoko a havran Zobor už dávno vylétl otevřeným oknem ven.

BUCH, BUCH, BUCH. Někdo mlátil na staré shnilé dveře. Koho to jen napadlo dobývat se do rozpadlé chatrče starého člověka? Almarean odemkl a otevřel.

Venku stál chlap, jako hora s jizvou na tváři a zlatou páskou přes oko. Jeho zářivé vlasy vlály ve větru. Jeho zlaté oblečení bylo samé bodláky. Vypadal vlastně dost utrmáceně a taky nerudně.

"Přejete si?" otázal se Almarean opatrně. Nějak se nám poslední dobou s těmi hvězdnými lidmi roztrhl pytel.

Muž neodpovídal. Jen si měřil čaroděje pohledem. Pak odvětil: "Vy v tomhle domě držíte jednu dívku od nás. Já už jí dva dny hledám v tomhle zatraceném lese, jako pitomec. Až před chvílí jsem nakoukl do vašeho okna a uviděl jsem jí."

Almarean spolkl jedovatou poznámku o tom, jak si vůbec někdo může dovolit mu koukat do okna. Na to přece nebyl vůbec zvyklý. Místo toho ale odpověděl: "Myslíte Zorianku? Našel jsem jí plakat na mýtině, tak jsem jí vzal domů, aby si odpočinula."

"Pak ti ale nic nebrání nic v tom, abys mě pozval, dovnitř, ne? Taky si potřebuju odpočinout." Jakýmsi záhadným způsobem se protáhl skulinou mezi Almareanem a futrem dveří a už seděl u stolu. Čaroděj jen bezradně pokrčil rameny a zavřel. Možná, že tomuhle obzvláště nepříjemnému hvězďákovi ani neměl odemykat.

To už Zorianka vyndala hlavu zpod peřiny a zahleděla se na příchozího: "Ylle, ty sis pro mě přišel?"

"Jasně, že jsem si pro tebe přišel. Matka Luna mi poslala zprávu, že jsi spadla na Zem a ukázala mi přibližně kam." odpověděl muž.

Almarean si ihned vzpomněl na to, co před tím četl v té plesnivé knize: "Tak vy jste ten slavný Yll, o kterém psal můj..."

"Ty mlč, člověče. Já si teď odvedu Zorianku nahoru k matce. A ty mi v tom nezabráníš," vrčel Yll.

"Ylle," ozvala se Zorianka. "Nebuď na toho pána zlý. On je moc hodný. Dal mi koláč a zpíval mi před spaním."

"Věřte mi, Ylle, já jí opravdu nechci ublížit. A taky jí tu nedržím. Může jít, až bude chtít."

Yll se na Almareana zamračil: "Víš, já mám víc důvodů lidem nevěřit, než věřit. Pojď, Zorianko. Jdeme domů."

Děvče šlo poslušně za ním a vzalo ho za ruku. Druhou zamávalo Almareanovi: "Na shledanou, Alma... Almalela... Armalerane." Ani napotřetí jeho jméno neuměla vyslovit.

Yll si čaroděje ještě přeměřil pohledem a odvedl si Zorianku ven. Tam párkrát máchl rukou a oblohu se Zemí spojil široký zlatý paprsek, který je oba vtáhl nahoru.