Rock ze 70. let má budoucnost :-o

Znáte ty chvíle, kdy chcete psát článek na blog... Strašně moc ho chcete napsat... A zjistíte, že nevíte co psát? To jsou přesně ty melancholické okamžiky, kdy člověk chce s ostatními sdílet svůj svět a neví pořádně jak. Kde začít... Jak...? Proč...? Protože se prostě v člověku hromadí napětí. A to napětí je třeba dostat ven nějakým taktním způsobem.

V takových chvílích já obvykle pro inspiraci prohlížím články z jiných let. A protože už je červen, tak pročítám všechny ostatní červny. Aspoň můžu zhodnotit to, kde už degeneruju a kde se pořád ještě zlepšuju.

Třeba červen 2017 byl velmi zajímavý. Hodně jsem kreslila. A to hlavně mandaly. Měla bych nějakou zase vytvořit, až bude klid. Nějakou modrou. Je čas se znovu zharmonizovat. Ukotvit se v přítomnosti. Aspoň na chvilku. Snad se k tomu ještě dostanu. Ne, tohle je nestačí. Musím říct, že až dokončím, tento výlev, vrhnu se na to. Jinak nic neudělám.

Taky jsem objevila článek, ve kterém jsem se zmínila o tom, že mi kolegyně v práci při rozhovoru o kapelách poradila skupinu Jetro Tull. Tenkrát se mi strašně nelíbila. Dokonce bych o ní tehdy řekla, že je to kapela vyloženě hnusná. Ovšem s tím, že při určitém druhu naladění by se mi i líbit mohla. Že jí kdesi ve své hlubině dávám šanci. A od té doby jsem jí nepouštěla. Však jsem na ní taky zapomněla.

Až dneska jsem opět viděla ten název. A samozřejmě jsem si řekla, že by bylo fajn zjistit, jak tuto přestárlou, zbytečně zamyšlenou hudbu budu snášet dnes. Namátkou, téměř intuitivně jsem vybrala píseň Aqualung. A mírně mě překvapilo, že dneska jí snáším. A co víc. Ta píseň odpovídá mé aktuální náladě. Nechávám se tedy nést na její vlně. Pouštím jí pořád dokola. Také jsem si i zjišťovala překlad textu do češtiny. Ono mi to připomnělo mé vlastní básně. Jejich text jde sice ještě o něco víc do hloubky, ale jinak je to dost podobné při podobných náladách.

Jinou píseň si zatím pouštět nechci. Až zase někdy za dva roky.

A když už jsme u těch básní, v červnu 2018 jich bylo požehnaně. A taky fotek. Jinak nic, co by člověk mohl nějak rozvést.

Akorát že už nežije náš nejstarší pejsek Miki. Když už koukám na ten článek o koupání psů. On na podzim přestal chodit. A už ani nežral. Ani, když jsme mu dali misku až k čumáku. Museli jsme ho dát uspat.

A tak je mladší Ňuf už tři čtvrtě roku sám. Zajímalo by mě, jestli se mu stýská, a nebo, jestli na něj zapomněl. Ale je fakt, že ty první dny byl trochu nesvůj.

A jak je na tom letošní červen? Jo, dá se říci, že degeneruju. Stárnu.

Jo, ještě k tomu Aqualungu. Ona ta píseň vznikla asi v roce 1971. Vážně jsem měla chuť do komentářů napsat otázku typu: "Poslouchá to ještě někdo v roce 2019?" Dokonce jsem si i chtěla dát práci s tím, že bych si to přeložila od angličtiny. Problém by to nebyl. Docela lehká věta. Ale pak jsem si vzpomněla, jak pohrdám lidmi, kteří tuhle kravinu napíšou klidně i k rok staré písni a udělalo se mi zle. Vždyť bych pak musela pohrdat i sebou. Zajímavá hudba může být přece stará 500 let a vždycky se najde člověk, který si jí rád poslechne. A nikdo se nemusí divit ani plýtvat energií na nějaké provokace.

A taky mě napadla myšlenka, že by si raději člověk měl pustit Led Zeppelin. Že to je určitě novější, než Jetro Tull. Není. Je to ze stejné doby. A navíc bych i řekla, že ty kapely jsou si v mnohém i podobné. Jak to jen ten youtube poznal, že to může nabízet společně? I Deep Purple tady je. Všechno tam je. Vlastně mě baví bezcílně se proklikávat internetem. Člověk pak vždycky narazí na nějakou novou starou píseň, kterou vlastně i zná, ale netuší, jak se jmenuje a kdo jí hraje. Hudba 70 a 80 let má přece budoucnost.

No, radši už skončím. Stejně jsem nenapsala, co jsem doopravdy chtěla. Tak tedy zatím na shledanou.