Koncert mezi kapkami deště (TT na klubu snílků)

Na Klubu snílků je teď Téma Týdne Mezi kapkami deště. Původně jsem se ani nechtěla vyjadřovat, protože bych jen naříkala na urputné sucho, jak vysychají spodní vody a jestli se nic nezmění všichni zemřeme. Ale tento nářek je přece jen předčasný. Tedy aspoň předčasný na to, abych se svými apokalypsami obtěžovala i jiné lidi. Zbytečně bych jim kazila náladu a špatná nálada přece snižuje vibrace prostoru, ve kterém žijeme.

Ne, já jsem naopak chtěla psát o nadbytku deště v nevhodnou dobu. 

Jak už jsem tu kdysi dávno psala, 22.6. jsme měli jet na pivní slavnosti ve Strakonicích. Taková akce s kapelami, na které se člověk povětšinou docela i těšil. A nakonec jsme tam byli maximálně tak dvě hodiny.

Víte proč? Protože to začínalo v půl jedné a ségra se svým přítelem rozhodli, že se jde až ve tři. A mamka, která s námi jela také, souhlasila. Ale pak se to tak semlelo, že ještě v půl šesté jsme byli doma.

Což mě dost popudilo, ale přiznejme si. Den před tím jsem byla na pracovním večírku a já se stejně na další akci necítila. A navíc půl dne propršelo.

To byla taky estráda. Zlatě, když člověk pije tvrdý alkohol. To člověk vypije šest panáků a už ví, že do konce večera musí pít už jenom vodu. Ale pivo je zrádné. Zrovna tak pražilo slunce a člověk měl takovou žízeň. Ono totiž pivo účinkuje velmi pomalu a velmi lehce. Člověk ztrácí příčetnost velice nepozorovaně. Takže jsem si toho, že je se mnou něco v nepořádku, všimla až tehdy, když mi kdosi řekl, že je mi i chodník malý. Do té doby mě ani nenapadlo přemýšlet o tom, že snad nejsem střízlivá. :-) No zkrátka jsem druhý den nebyla dobře naložená. Ne, na večírek s lidmi z práce už nejdu. I když je to vždycky sranda.

Když jsme konečně dorazili do těch Strakonic, stihli jsme tak pět posledních písniček skupiny Claymore. Já jsem to normálně obrečela, protože zrovna tuhle kapelu jsem chtěla slyšet. Pak jsem byla hrozně smutná z toho, že jsem si s sebou nevzala kabelku. Vždyť jsem si aspoň mohla koupit jejich CD a to do té kabelky dát. A pak byla kapela Support Lesbiens. Na tu jsem se netěšila. A samozřejmě, že jsem se na ně ze začátku mračila. A vy to možná znáte. Jakmile jste rozhození z jedné věci, podělá se deset dalších. Jakmile začal jejich koncert, stoupli se přede mně dva vysocí chlapi, přes které člověk nic neviděl. Z obou stran mě utiskovali nějaké ženy svým tancem a do toho začalo zase poprchávat. To jsou ty akce pod širým nebem. A všichni otevřeli deštníky, kterými mě ohrožovali. A já deštník neměla, a tak jsem jim záviděla.

Ke konci začali hrát písně, které se mi i líbily. A v tu chvíli se spustil úplně neskutečný slejvák. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Tedy naopak věnovala. Zavřela jsem oči, rozpřáhla jsem ruce a představovala si, že déšť odplavuje poslední zbytky mých negativních emocí. A přitom jsem tančila. Pak jsem otevřela oči a já si všimla dvou věcí. Že jsem úplně promočená a že dav okolo mě poněkud prořídl. Trochu mě to vyvedlo z míry. Hodně z nich se tisklo pod slunečníky opodál. Pomyslela jsem si cosi o zbabělcích, kteří se prostě nechtějí namočit.

A postupem času jsem byla čím dál mokřejší. A já se taky šla schovat pod slunečník, který na tyto situace zřejmě nebyl vůbec konstruován. Nakonec mi kdosi zlil omylem pivem kalhoty a já byla znovu rozčilená. A navíc se do mě začala dávat zima. Chtěla jsem jít zpátky domů. Pomalu jsem se začala smiřovat s tím, že to odpískáme a už neuvidíme kapelu Traktor, kterou už jsem sice viděla na živo snad čtyřikrát, ale pořád se na ni člověk těší. Vyhledala jsem mamku. Mezitím Support Lesbiens skončili. Mamka říkala, že by bylo dobré se schovat do nedaleké hospůdky a dát si tam teplý čaj. Abychom si zkrátily cestu, šly jsme tam podchodem, kde byla taková velikánská louže a mamka měla díru v podrážce. Tento nápad asi mělo více lidí. V hospodě bylo tak narváno, že si nebylo kam sednout. Po chvíli jsme šli zase zpátky. V podchodu bylo už tolik vody, že jsme to raději vzali okolo. Další moknutí navíc. Mezitím jsme zavolali ségře, že je třeba opravdu jet domů. Že stejně jen tak pršet nepřestane.

Jízda domů byla úplně nejstrašidelnější. Pořád se mlžila okna a zrcátka. Vůbec nebylo vidět na cestu. No, docela jsme si všichni oddechli, když jsme bezpečně dojeli bez jediné úhony.

A stejně si myslím, že v některé dny by člověk vůbec neměl chodit ven. Ale poznejte je dopředu, že jo? Ale jinak dobrý.