O depresivním myšlení

Dobrá den, vážení čtenáři.

Dnes jsem ani neměla v plánu, aby tento článek byl filosoficko-psychologický, ale když už se člověk naladil zrovna na tuhle vlnu, proč v tom nepokračovat až do konce ne?

Poslední dobou hodně hraju Minecraft a nebo The Sims 4. Asi je to jednodušší. Ale když se člověk specializuje jen na hraní her, jen prohlubuje skutečnost, že ustrnul na mrtvém bodě. Vlastně jen plýtvá energií, kterou by jinak mohl vynaložit na svůj spirituální rozvoj. Extrovertnější verze hraní počítačových her je pak sekýrování druhých lidí a demonstrování na náměstích. Člověk tím také nic nevyřeší, ale zato také odpoutá svou vlastní pozornost od sebe sama. A o to se přece dnešní člověk snaží úplně nejvíc, ne?

Opačný extrém je pak planý a přehnaný nářek nad svou vlastní existencí. Možná se vám to zdá až neuvěřitelné, ale řada lidí má opravdu pocit, že celý svět je proti nim, že jim všichni ubližují, že jsou oběťmi tohoto světa. Takoví se opět odpoutají od svých vlastních pocitů a řeší vnější nedůležitosti nebo upadnou do hlubokých depresí.

A deprese se pojí mimo jiné s pocity, že tento svět nemá cenu. Že je vlastně hrozný a že by tu nejraději nebyli. Často pak přemýšlí o smrti a sebevraždě. I já se často zabývám úvahami nad tím, že by bylo lepší a hlavně pohodlnější zemřít, než ráno vstávat, nějak odžít bezútěšný den a pak zase ulehnout a ponořit se do osvobozujícího spánku. Ještě, že ten spánek mám. Sice často nemůžu usnout, ale když usnu, je to bezva.

A když člověk bez deprese zjistí (tj. člověk, který řeší druhé lidi) zjistí, že v jeho okolí je člověk s depresí, snaží se mu pomoct. A říká mu věci typu: "Nesmíš to tak hrotit. Snaž se na všechno dívat z lepší stránky. Zkus se na to dívat pozitivně." A někteří přitvrdí: "Hele, tamten člověk je nevidomý a ještě k tomu všemu nemá nohu a podívej, váží si toho, že je na světě. Nebo se podívej na ty mentálně postižený někde v ústavech. To jsou chudáci. Ty si nemáš proč zoufat." A tímhle veskrze násilným aktem uvrhnou depresivního člověka paradoxně do ještě většího zoufalství. Protože nejen, že mu nikdo nerozumí, ale ještě ho nikdo ani doopravdy nechce chápat.

Samozřejmě, že je na světě mnoho veselých lidí, kteří nemají tolik zranění na duši a tak v sobě dokázali najít hodně síly žít kvalitní život i přes nepřízeň osudu. A kdo ví, možná mají i lepší povahu. Ale každý ji objevit nedokáže. Alespoň ne teď.

Co si budeme nalhávat. Deprese je naučený způsob myšlení. Velice destruktivní způsob myšlení. A to až tak, že to negativně pozměňuje chemii v mozku. Už je přece dávno dokázané, že myšlení ovlivňuje tělo.

To si pak psychiatři mnou ruce. Asi si říkají" Á, chybí mu v těle tahle a tahle látka. Proto má takové stavy. Dodáme mu to v tabletkách." Ale je to jako lít vodu do děravé nádoby. Aby v ní něco bylo, musíme jí plnit silnějším, nebo aspoň stejným proudem, než jaký z ní vytéká. Jenže díry mají tendenci se zvětšovat. Proto taky člověk většinou těch tabletek musí polykat víc a víc.

Já jsem přesvědčená, že k vyléčení deprese by stačilo málo. Kompletně změnit svůj život. Protože starý způsob života vám tu depresi právě způsobuje. Ale ono se to snadno řekne, změň svůj život. Ale člověk má tady tyhle závazky a tohle a tamto a navíc ještě strach, co by tomu řekli ostatní lidi nebo strach ze změn a jejich následků. Často člověk neví, co a jak by měl měnit, protože neví, co by ho udělalo šťastným, zapomněl na své tužby, které měl, když byl malý. A když už člověk získá nějakou představu, zjistí, že nemá peníze... Zdá se, že život je vlastně bezvýchodná situace. A stejně ze všeho nejvíc potřebuje nějakého hodně kvalitního terapeuta.

Nějakého, který by mu řekl, že nemá cenu dělat žádné razantní věci, když na ně evidentně ještě není připraven. Ale že by si měl pro začátek najít nějaký koníček, který ho dělá šťastným. A tomu věnovat aspoň dvacet minut denně. Někdo třeba rád rybaří, někdo se jen tak toulá přírodou, jiný plete, háčkuje, šije. A když třeba rádi vaříte a zjistíte, že je to vaše nejoblíbenější činnost, máte vyhráno. Jednak už jste částečně poléčeni, protože jste už nějakou dobu dělali, co vás baví a druhak, co vám pak brání, abyste opustili nenáviděnou kožedělnou firmu a ucházeli se o zaměstnání někde v restauraci? Zvlášť, když už to vaření máte procvičené? A navíc uvolníte místo někomu, kdo by v tom kožedělném průmyslu dělal rád, ale nemůže, protože tam mají plný stav, a tak musí hákovat v pitomé a odporné restauraci, i když vaření nesnáší. Jo, kdybychom si jenom dovolili žít lepší život. Ideálně všichni najednou.

Já ráda hraju počítačové hry, ráda chodím na procházky, píšu básně a příběhy, a když zbude energie, i články na blog. A ze všeho nejvíce mě sere a vyčerpává balení umělých hnojiv. A teď nemluvím o tom, že napomáhám likvidaci přírody a že tím jdu proti svému vlastnímu přesvědčení. Ale hlavně stojím celou směnu na nohou A ty mě potom bolí. A záda taky. A já jsem přece měla 28. 8. 2012 operaci páteře. A to mě dráždí taky hodně. Nejen že likviduju přírodu, ale ještě své tělo a duši. A myslíte si, že se snažím něco změnit? Samozřejmě že ne. Držím se tam zuby nehty, jako idiot a zabírám tak místo jiným lidem, co údajně čekají za branou. Tedy aspoň tím se ohání šéf, když si někdo na něco stěžuje. On na to svoje přesvědčení jednou taky dojede.

No a co dál? Nezbývá mi nic jiného, než sebrat své básně, co jsem je ještě nestačila dát na internet, nějak se zkompletovat a pokusit se je vydat. Vím, že si v tom už léta bráním tím, že věřím myšlence, že nejsou dost dobré a že básně stejně dneska nikdo nečte. Ale co když je to jinak? Co když někdo chce číst básně, jenže se musí spokojit s těmi od starých autorů, protože nikdo žádné nové neprodukuje? Co když je to třeba přece jenom zkusit?

Vydám své básně, co jsem napsala od dob puberty až do teď. A jo, i některé z blogu tam dám, protože stojí za to a zase tak velká návštěvnost tu taky není, aby je četlo více, než pět lidí. Tím už opravdu uzavřu starou kapitolu života a vyjdu vstříc novým zítřkům. Musí se to aspoň zkusit a mít u řiti strach z neúspěchu. Ten je třeba překonat. A zkoušet to dál pořád dokola. A když se to povede, možná pak získám více sebevědomí a síly opustit práci, která mě nebaví. Pak si najdu nějakou flákárnu, při které já budu moci psát ještě víc.

Jestli chci něco vzkázat depresivním lidem a tím pádem i sobě? Snad jen jediné. Až někdy budete mít pocit, že chcete zemřít, zastavte se a opravdu vážně popřemýšlejte nad tím, jestli opravdu chcete předstoupit před posmrtný soud v tomhle stavu. Nedávno jsem došla k uvědomění, že já teď umřít nesmím. Že musím ze světa odcházet v lepší, než jaká jsem sem přišla.

A teď je třeba napsat nějaký vtip, který by vyzvedl čtenáře z bahna, do kterého se při čtení článku zanořil. Třeba...

Přijde host do restaurace a vybírá si z bohaté nabídky. Když číšník donese objednané jídlo, host se rozzlobí: "Proboha, co jste mi to přines"? Na talíři mám 4 bukvice, 5 žaludů, zmuchlanej kapesník a šišku, to přece není k jídlu!"

"Ale pane, přece jste si poručil tajemství Rumcajsovy kapsy!"

Zdroj vtipu: zde